Alexandra Ratajová

06 / 11 / 2022

Nejzajímavějším zážitkem druhého dne Přeletu pro mě byla Antigona Divadla DRAK.
Faktem je, že se mi ještě nestalo, aby mě některá z inscenací Tomáše Jarkovského a
Jakuba Vašíčka, nebavila, nezaujala nebo ostatně nenadchla. Přestože bych dokázala
sesumírovat kritické okénko a vypsat několik technických a dramaturgických problémů,
odmítám se do toho pouštět, jelikož mi oproti všem kvalitám inscenace přijdou minoritní.

Jako nejzásadnější mi přijde samotné zaměření divácké skupiny na věk 13+, tedy
pubertální období, kdy se vymezujeme proti všem a všemu, především ale vůči sami sobě.
Což přesně hlavní hrdinka dělá. A přesně tím iracionálním, přehroceným, trochu
sebelístotivým a zároveň uvědomělým způsobem. Už jen formulace anotace v hovorové
češtině a zkratkovitých neobratných větách záměrně pracuje s jazykem mladší generace a
nevím, jestli to skutečně funguje u jiného než festivalového publika, ale já jsem si jistá, že v
pubertě by mě tato inscenace naprosto nadchla. Ať už skvělou živou hudbou, dynamičností
tak atypickou i pro současná zpracování antických her, výborně přepracovaným scénářem
používající srozumitelnou hovorovost a Cháronem jako tím otravným taxikářem, který
vždycky trochu moc kecá. Navíc tvůrci velmi doslovně dovysvětlují kontexty antických
postav, propojují dohromady jména a připomenou, kdo vlastně zabil koho a kdo byl čí otec,
bratr nebo sestra. Přiznejme si totiž, že i když jsme strávili hodiny a hodiny čtením a
rozebíráním antických dramat, stejně často zapomeneme, kdo je kdo.

Ještě bych ráda zmínila scénu, kdy Oidipus (Dominik Linka), popisuje celý svůj příběh od
cesty do věštírny po oslepení sebe sama. Na stole plném jídla tak demonstruje, že salát a
brokolice mohou být stejně dobré loutky jako marionety. Místo rozseknutí hlavy rozsekne
květák, vypíchnutí očí se obětují rozmáčknutá rajčata a kečup stříká všude kolem. Je to
přehnané, je to laciné, je to trochu moc, ale přesně tím dobrým, stále opodstatněným,
způsobem. A hlavně zábavným.

Pokud se bavíme o divadle pro specifické kategorie, ještě bych se letmo dotkla dětské
pohádky Uši pro princeznu. Poněkud problematicky jsem vnímala schematický příběh
vystavený na cestě kluka za princeznou, kterou hluboce miluje, aniž by ji poznal. Zároveň
však hravé hudební pojetí a zábavné dřevěné loutky s ušima z plechových kuželů udrží děti
v dostatečném nadšení. Především ale inscenace a její ohlas u dětí vděčí za svou
dynamičnost a humor herečce Alžbětě Novákové. Její energie, autentičnost a přirozenost v
improvizovaných situacích a v komunikaci s dětmi je skutečně obdivuhodná.

Záhadou mi ovšem zůstal cenami ověnčený úspěch Bratrů naděje. Rozumím, že inscenace
používá opulentní až maskotovité kostýmy s obřími hlavami typických loutkových postav
jako referenci na tradiční loutkářství a obzvláště tedy pak divadlo bratrů Kopeckých.
Rozumím, že zmapovat příběh slavných loutkářů je v loutkovém světě událost. Rozumím, že
inscenace má nezpochybnitelný edukativní význam a může dosahovat větší šíře diváckého
spektra a věkových skupin. Ale stačí to jako argumenty pro tolik ocenění? Reference na
staré dobré loutkářství a staré dobré principy je tak vážná s tak malou mírou nadhledu, že
vlastně trochu popírá princip samotných loutek. Anebo trochu demonstrativně ukazuje jejich
komičnost a grotesknost. Řemeslně a technicky jde pochopitelně o skvělou inscenaci, jen já
si z ní krom historického kontextu a příběhu jedné rodiny nic jiného nevzala.

Sdílejte tento příběh, vyberte svou platformu!