Pitva je inscenace vytvořená v rámci projektu Škrobotník, Šlundra, Šibrová, divadelní skupinou tvořenou scénografy Robertem Smolíkem, Veronikou Svobodovou a dramaturgem Lukášem Jiřičkou. Robert Smolík představuje jakéhosi chirurga, který do několika zvukových citací (např. od Jindřicha Štyrského či Jaroslava Durycha) pitvá dřevěné ženské tělo. Jde o pitvu, dalo by se říci loutkářskou, jelikož je s každou částí a „orgánem“ nakládáno hravě (k tomu se později dostanu, vím, že pojem hravý je trochu vágní). Na začátku představení fungovaly zmíněné texty znějící z magnetofonového přehrávače jako poměrně silný doplněk akce, komentovaly tvrdost kostí a naopak měkkost masa a svalů. Později jsem sice texty postupně vypouštěl, ale díky atmosféře, kterou tvořily spolu s akcí chirurga, nepřišly vniveč.
Hravost této obyčejně poměrně odpuzující profese evokovalo nejen místy i komické využití zkonstruovaných vnitřností, ale také jejich estetické pojetí. Vnitřnosti byly totiž vytvořené převážně ze dřeva a jiných řemeslných materiálů. Tím pitva připomínala spíše práci v dílně, než opravdovou pitvu. Oproti tomu byly pohyby Roberta Smolíka velice vypočítané a jemné (právě jako u opravdové pitvy). Kromě této chirurgické přesnosti pracovala inscenace ještě s dalším pitvě podobným motivem, a to s motivem využití orgánů pro vytvoření dalšího života. Robert Smolík si z vytahaných orgánů postupně vytvářel živý svět. Mechanismy, které tyto loutkové objekty (orgány, nervy) využívaly v těle pro jeden účel, byly mimo tělo využity zase pro jiný.
Osobně mě na inscenaci nejvíce fascinovaly právě různé obskurní mechanismy, kterými bylo lidské tělo „popsáno“. Uprostřed žaludku ležela planetární soustava točící se pomocí páčky a gumiček. Prsty u nohou zas rozpohyboval motůrek kousek od holeně.
Inscenace vznikla pro publikum starší 14 let, a to právoplatně. Paradoxně nejspíš nebyla důvodem tohoto vymezení estetika, ale spíše občas drastičtější text. Ovšem na konci představení jsem se opět cítil jako malý kluk, když jsem si mohl využité objekty (loutky) prohlédnout.
Foto: Roman Dobeš
