Pět set let dlouhá tradice, to je neapolské „Teatro delle Guarattelle.” Irene Vecchia se této italské rakvičkárně věnuje od roku 2000 a své loutky si sama vyrábí, inscenace režíruje a sama v nich i hraje. V rozhovoru mluví o své cestě k Pulcinellovi, o tom, proč má smysl udržovat staré divadelní formy, a jak se do nich dá vtisknout současný hlas. Její inscenace Pulcinellovy kousky byla k vidění včera na náměstí Dr. E. Beneše.
Jak vaše láska k Teatro delle Guarattelle vlastně začala?
S Pulcinellou jsem se poprvé setkala na jaře roku 2000. Tehdy jsem jako mladá osmnáctiletá dívka, sledovala mistry, kteří hráli a předávali své umění dál. A když jsem viděla, jak Pulcinella nahoře na jevišti tančí, pochopila jsem, že bych chtěla svůj čas zasvětit právě této duši.
Pulcinella je postava s bohatou historií. Jaký je váš osobní vztah k ní?
Jeho pohled na svět mi pomohl porozumět životu a nalézat cestu k řešení obtíží. Pulcinella je dobrý společník.
Pulcinella bývá vnímán jako ztělesnění odporu vůči autoritám a zároveň zrcadlo lidských slabostí. Jaký společenský význam má podle vás dnes?
Postava Pulcinelly je i dnes silná, protože dokáže být materiální a nemateriální zároveň. Současnost nás vede směrem k nematerialitě, kterou prožíváme na různých úrovních – skrze roztříštěnost sociální, pracovní i emoční – a také skrze příklon k umělé inteligenci a metaverzu, které každého jednotlivce vyzývají, aby vystupoval v nemateriální verzi svého já, jež ale podléhá předem vymezeným normám. Jedinec v iluzi, že se stává univerzálním, ztrácí sám sebe a zcela mizí. Pulcinella, vyrobený ze dřeva a oděný do látky, naopak před našimi zraky ztělesňuje jakousi soudržnou nematerialitu – je jediný, avšak spojený se záhrobím, s říší imaginace, stojící mimo čas. Je univerzální, jež se stává Jedním, aby nás všechny přivedl zpět k univerzálnímu. Publikum vyhledává Pulcinellu a směje se společně s loutkami, protože tohle divadlo je zneklidňující. Vytváří pnutí mezi tím, co vidíme a čemu věříme. Má sílu smát se navzdory strachu. Každému zrcadlí právě to, co potřebuje spatřit. A v neposlední řadě má tohle divadlo význam i pro společnost: stejně jako v minulosti i dnes přináší sdílený, katarzní prožitek.
V čem se váš Pulcinella liší od svých zahraničních kolegů jako je Punch či Polichinelle?
Obecně vnímám Pulcinellu jako primitivnějšího, přímočařejšího než jeho evropské bratrance. Ráda si ho představuji jako dítě, které prochází událostmi života. Punch a Polichinelle na mě působí v určitém směru spíše jako dospělí.
Jak je to s Pulcinellovými náměty?
Některé postavy k nám doputovaly napříč staletími a mezi nimi se odehrávají určité ustálené zápletky. Ale tím, že s těmito loutkami pracujeme a žijeme jejich divadlem, učíme se používat postavy způsobem, který odpovídá danému okamžiku, příběhu, situaci i publiku. A tak se stává, že se stejný příběh výrazně promění, nebo že postava vypráví úplně jiný příběh. Vše záleží jen na vnímavosti loutkáře.
Co je pro tvůrce klíčové v divadle tohoto druhu?
Kritické myšlení, láska k životu, ironie a ochota sloužit.
Jaký je proces tvorby vašich loutek? Navrhujete a vyrábíte je sama?
Ano, miluji, když mohu trávit čas vyřezáváním i přípravou a zkoumáním všech podob, které může tohle divadlo mít.
Modernizujete či aktualizujete formu Teatro delle Guarattelle?
Teatro delle Guarattelle přežilo staletí, protože mluvilo k lidem všech společenských vrstev o nich samých. Díky tomu dokázalo být současné a univerzální zároveň. A právě takový stav považuji za ideální pro každou formu umění. Každá tradice přeci vznikla jako odpověď na určitou společenskou otázku. A každá tradice se proto musí proměňovat a přizpůsobovat, aby mohla být odpovědí i nadále.
Takže je důležité udržovat staré divadelní tradice?
Ano, je důležité zkoumat staré divadelní tradice. Pokračovat v nich, když je to potřeba. Proměňovat je, když to tak cítíme. Jedině tak je možné je udržet při životě!
Pro jaké publikum obvykle hrajete?
Miluju hraní před různorodým publikem. Ze zkušenosti vím, že i jediné dítě dokáže přivést celé publikum k tomu, aby se uvolnilo a představením se více bavilo. Ráda také pozoruji, jak se každý v publiku vztahuje k něčemu jinému a směje se něčemu jinému, i když všichni sledují úplně stejné představení.
Máte nějaké studenty?
Mívala jsem pár studentů. Jakožto specialistka na Pulcinellu jsem spolupracovala s tvůrci, kteří už byli loutkáři, ale chtěli se zdokonalit v technice sólového hraní s maňáskem. Také je možné přijet do Neapole, do našeho malého divadla Casa Guarattelle, chvíli pobýt a ponořit se do toho pulcinellovského způsobu života. Momentálně sháním finanční podporu a dotace, aby byla tahle možnost dostupná pro studenty s nižšími příjmy.
Foto: Roman Dobeš
