Představení Pulcinellovy kousky navazuje na dlouholetou italskou tradici typizovaných postav. V našem případě jde o postavu Pulcinelly, humorného, ale často také lstivého a jízlivého muže. Pulcinellovým typickým rysem je černá maska v kombinaci s bílým oblečením a pisklavým hlasem. Irene Vecchia, italská loutkářka, která inscenaci režírovala a sama v ní i za hudebního doprovodu Cristine Vetrone hrála, se držela právě italského tradičního pojetí Pulcinelly.
Než Irene zmizela za castellet, aby mohla maňásky vést, zahrály spolu s Cristine několik písní na harmoniku a představily se publiku. Tím navodily poměrně zábavnou atmosféru cirkusového rázu (ta ale později bohužel nebyla vůbec dotažena). Těžko se kritizuje něco takto historického, jelikož Irene se držela tradice a předváděla již několikrát (samozřejmě vždy jinak) hranou hru. Zároveň se mnou ale humor a stylizace tohoto typu nerezonuje. Oceňuji ovšem nasazení obou hereček, které tuto hru předvedly, věřím, historicky přesně. Bohužel ale děj hry není ničím převratný – Pulcinella miluje princeznu, obejde svět, přelstí pár jedinců a navrátí se zpět za princeznou. Loutkářská rovina akcím moc flexibility nepřidávala, jelikož byly samotné scénky z valné většiny založeny na jednoduchém násilí.
Je možné, že mi nějaká větší souvislost děje s pohyby a scénami unikala kvůli jazykové bariéře. Irene s Cristine totiž mluvily italsky (až na občasné anglické fráze). Také rozhodně nepatřím do cílové skupiny, kterou tvořily spíše děti starší pěti let, zároveň mi ale tvar nepřišel ani pro tuto skupinu nijak zvlášť přívětivý (ačkoliv se děti samozřejmě neustálým potyčkám loutek smály). Irene maňásky vedla plynule a řemeslně zde nemám co vytknout, snad jen jakousi repetitivnost potyček s občasnými tanci na hudební složku, která nefungovala jako humorná eskalace, ale spíše jako omílání stejného „funkčního“ principu.
Foto: Roman Dobeš
