The Train Theatre sídlí v Jeruzalémě již od roku 1981 a soustředí se na loutkové a výtvarné divadlo. Nejedná se však o instituci repertoárovou, ale o koprodukční dům, který financuje tvorbu více jak padesáti izraelských umělců. Mimo jiné nabízí také prestižní kurz loutkové a výtvarné tvorby pro děti Greenhouse, kde se začínající i etablovaní umělci mají šanci pod vedením profesionálních kurátorů posouvat ve své tvorbě. Právě účast tanečnice a umělkyně Aviv Horovitz na tomto kurzu byla prvotním impulsem pro vznik inscenace Once Upon A World, kterou má diváctvo možnost ještě dnes vidět na festivalu Mateřinka.
Cesta od nápadu k hotové inscenaci bývá složitým procesem. Co bylo prvotní inspirací pro vznik inscenace Once Upon a World?
Inspirace se vyjevila skrze moje tělo. V rámci kurzu Greenhouse jsem jako tanečnice dostala cvičení, abych objevila různá zvířata skrze vlastní tělo, animovala je a případně jim dala výtvarnou podobu. Dlouze jsem ve svém těle hledala a jako první jsem objevila tučňáka. Oslovila jsem mého otce, který je skvělý umělec a je řemeslně zdatný, aby vytvořil pro zvířata loutkovou podobu. Tahle spolupráce pro nás pro oba byla velmi zásadní.
Motiv cestování kolem světa je v divadelní i filmové tvorbě – a to jak pro děti, tak pro dospělé – velmi oblíbený. Čím přitahuje vás osobně a proč jste si ho ve své tvorbě zvolila?
Nejdřív jsem našla zvířata a neměla jsem žádný příběh. Nechala jsem ho k sobě přicházet během pohybové práce ve studiu. Postupně jsem si začala uvědomovat, že se jedná o cestu. Po celém světě žijí různá zvířata a my je můžeme skrze cestování objevovat. Napadlo mě, že Země je vlastně hlavní postavou a jednotlivá zvířata jsou jako části jejího těla. Velmi mi záleží na naší planetě a přišlo mi přirozené, že se bude příběh odvíjet na cestě kolem světa.
Zmínila jste Zemi, jako hlavní postavu. Inscenace má výrazné environmentální poslání. Na konci dokonce vybízíte diváky, aby naší planetě dali lásku a tím ji uzdravili. Vnímáte lásku jako prostředek k překonání environmentální krize?
Nechtěla jsem, aby inscenace vyznívala didakticky. Pro mě není Once Upon A World o vzdělávání, ale o umění, které přichází z mého srdce. Chtěla jsem dětem nabídnout příležitost vidět, že skrze imaginaci a kouzlo loutek, můžeme dokázat cokoliv. V lásce a představách o lepší budoucnosti vidím šanci na změnu.
Kombinaci loutek a současného tance považuji za velmi inspirativní a funkční, ale nevídám ji na českých jevištích moc často. Zmiňovala jste, že vycházíte z tance. Jak jste si hledala cestu k loutkařině?
Vždycky mě zajímaly objekty. Vyrostla jsem na animovaných filmech, které mou tvorbu hodně ovlivnily. Nikdy jsem se loutkářství neučila, ale bavilo mě objevovat, co loutka znamená pro mě osobně, a to skrze pohyb a tělo. Momentálně spolupracuji i na dalších projektech, kde se využívají loutky. Tanec sám o sobě mě tolik nezajímá, připadá mi občas hodně vzdálený od publika. Proto mě lákají další vizuální oblasti umění a jejich různé kombinace. Například mě fascinuje cirkus – cirkusáci jsou vlastně skvělí tanečníci, kteří navíc žonglují s objekty.
Jak vnímáte atmosféru na festivalu Mateřinka? Překvapilo vás něčím festivalové publikum?
Byly jsme šťasné a vděčné za to, že od první scény publikum skvěle reagovalo. Cítily jsme, že jsou diváci a divačky s námi a jejich smích pro nás byl velkou poctou.
Cestujete s Once Upon A World často?
Ano, jezdíme hodně po Izraeli. Navštívili jsme také Litvu, Turecko, Londýn, Jižní Koreu dokonce dvakrát a teď jsme tady v Liberci. Máme za sebou už více než 320 repríz.
Foto: Roman Dobeš
