Na náměstí před libereckou radnicí se v posledních dnech řeší konflikty pořádnou ránou do hlavy. A docela to funguje. Ve středu ztřískal pár vobejdů bez nožiček neapolský Pulcinella a ve čtvrtek vzal smrťáka vařečkou plzeňský kašpar. V obou případech se tato poněkud drastičtější metoda osvědčila, nicméně soudě už jen podle divácké návštěvnosti se kašparovi dílo dařilo o poznání lépe.
Rakvičkárny jsou ze své podstaty ideální program na jakékoliv náměstí. Baví děti i dospělé, spolehlivě přilákají pozornost náhodných kolemjdoucích a zpravidla vůbec nevadí, pokud člověk dorazí na představení až v jeho průběhu. V ději, kde nejhorší otec v dějinách otců (Kašpar) omylem uvaří vývar z vlastního dítěte a něžnější-ale-ne-zas-tak-něžné Kalupince nezbývá než vychovávat manžela pohlavky, se – jak se ukazuje – snadno zorientuje skoro každý. Což může být v mnoha ohledech i celkem děsivé zjištění. Jenže v loutkovém divadle a v případě rakvičkáren dvojnásob se těm nejhorším věcem smějeme, takže tuhle úvahu už nebudu raději dále rozvíjet.
Každopádně vše výše zmíněné platí jen u dobrých rakvičkáren, kde funguje anatomie gagu, timing i zběsilá akce a které srší všemožnými inscenačními nápady. Pan Kašpar a jeho podařená rodina, kterou pro Divadlo Alfa vytvořila a z části také odehrála Blanka Josephová-Luňáková společně s Petrem Borovským, je přesně takové dílo. V inscenaci se odráží mnohaleté herecké zkušenosti obou, cit pro publikum, divadlo jako takové a v neposlední řadě i láska k tradiční loutkařině – ovšem nikoliv pietně muzejní, ale živá a spontánní. Jistě, rakvičkárny nemusejí být pro každého a někoho mohou i celkem snadno iritovat. Ale určitá živelnost, zábavnost a schopnost přilákat diváka se téhle inscenaci upřít prostě nedá.
Alfa patří k našim loutkářským „velkým divadelním domům” a má za sebou (a doufejme i před sebou) řadu zásadních inscenací, které patří do loutkářských učebnic. Pan Kašpar a jeho podařená rodina je ale spíš provozní inscenací než budoucí součástí českého loutkového kánonu, a to čistě proto, že vlastně nepřináší nic nového ani nic zvlášť převratného, neposouvá hranice žánru ani nevede vyhrocený dialog s historickými formami. Myslím ale, že to nevadí. Protože kdyby takhle vypadal loutkářský průměr: jé, to by nám bylo hej.
Foto: Roman Dobeš
