V momentě, kdy se blíží první scéna s postavou ježibaby, upozorňuje Jana Vyšohlídová diváky na představení Chaloupka z perníku, aby slabší povahy radši zavřely oči a zacpaly si uši, protože přijde hrůzostrašný zjev. Zcela upřímně si přeju, abych se této rady držela už od začátku. Nejde jen o to, že se se mnou poetika Divadla U staré herečky zcela míjí, ale agresivita, kterou protagonistka vkládá nejen všem postavám od ježibaby po Jenička, ale především ta, kterou směřuje ještě před představením dětem, je z mého úhlu pohledu naprosto nemístná. Když kolega Marek Sýkora s dětmi na začátku zábavně interaguje v rámci festivalového uvedení, okřikne jeho i děti.
Jsou skvělí loutkoherci a loutkoherečky, kteří pracují drsně a s humorem i v tvorbě pro menší děti a žádnou hranici přitom nepřekračují (namátkou Buchty a loutky, Rudlof Hancvencl, Víťa Marčík). Shodou okolností mělo diváctvo včera možnost v rámci festivalového programu vidět představení Dlouhý, široký a bystrozraký (Divadlo Minor), které je rovněž aktualizací pohádkové látky a také ho hraje herečka s rázným humorem: Antonie Formanová k dětem přistupuje nesentimentálně, nebojí se drsnějšího hlasového projevu ani dynamické animace loutek, ale skutečnou agresi v jejím pojetí nenajdete. Nejde tedy o styl humoru, ale o naprostou necitlivost vůči cílové skupině, kterou vnímám u Jany Vyšohlídové jako problematickou. Rozumím tomu, že ne každý má pro dětské publikum cit, ale v tom případě se může ve své kariéře poklidně věnovat tvorbě pro dospělé nebo náctileté. A agresivita inscenace se očividně propsala i do mého textu, takže upozorňuji, že tato glosa není pro slabší povahy.
Pro emocionální vývoj dítěte představují pohádky zásadní etapu. V bezpečném prostředí, fikčním světě, kde dobro vždy zvítězí, se dítě může setkat s negativními emocemi (strach, nebezpečí, smutek) a seznámit se s nimi, přijmout je jako součást života. Pokud však dítěti v předškolním věku tvůrkyně nabídne pouze postavy, které se k sobě chovají nehezky a dobro nezvítězí, protože se na scéně ani žádné neobjevilo, dostavuje se beznaděj, v horším případě apatie. Vyšohlídová vystaví například neobvyklou a zábavného potenciálu plnou romanci mezi myslivcem a ježibabou, ale i ta končí stereotypizovaným zobrazením obstarožního muže, který by chtěl klid, ale má doma hysterickou ženu, což rozhodně není žádný happy end. Maskulinní otec přivítá ztracené děti tím, že je seřve. Přitom se od tradičního pojetí tvůrci odklánějí a ramenatý táta nenechá Jeníčka s Mařenkou v lese naschvál, takže jeho reakce nedává žádný smysl. Jeníček s Mařenkou jsou na sebe celou dobu zlí a rozhodně nejde jen o sourozenecké škádlení. Je toto opravdu poslání, které chceme předávat mladším generacím? Mají si děti z divadla odnášet obraz světa, ve kterém ani jedna postava nejedná s láskou a pochopením? Pokud ano, tak je asi lepší je posadit před televizi, pustit jim večerní zprávy a rovnou návštěvu divadla vynechat. Alespoň se ušetří a žádný Marek nebude mít možnost děti během milé úvodní interakce „nepatřičně rozdovádět“.
Foto: Roman Dobeš
