„Hugo se neztratil, Hugo se zatoulal“. Tak začíná inscenace Hugův svět, ve které se divák spolu s Hugem, pětiletým klučinou (znázorněným několika loutkami) vydává na dobrodružnou výpravu plnou dětské fantazie. Pro lepší představu toho, jak byly loutky využity, budu muset nejprve nastínit, jakým způsobem byla inscenace koncipována. Představení je totiž v základu participativní. Diváci jsou rozděleni do několika „stanovišť“, u kterých je vždy jeden herec/čka, a ti dané diváky příběhem provázejí. Mohlo by se zdát, že se daná stanoviště navzájem ruší, ale opak je, až na výjimky, pravdou. Postupné vyprávění Hugova příběhu u jednoho stolu, tvoří spolu s ostatními vypravěči z jiných stolků zábavný rytmus a dává tak větší důraz na to, co se děje.
Zároveň se na jevišti uprostřed odehrávají hudební vložky, které opět podporují dějovou linii a tvoří podkres k akci s loutkami na stolech. Jedinou nešikovností, která je ovšem závislá na počtu diváků, bylo sezení mimo stolky. Ne všichni totiž mohli být přímo v jádru dění, a tak (většinou rodiče) seděli v normálním hledišti nad stolky, kde se jim nedostávalo tak intenzivní interakce.
Oceňuji diváckou dostupnost a práci s dětmi, se kterými se chtěli na začátku performeři seznámit. Ptali se, jak se mají nebo třeba co měli k snídani, a tím odlehčili celou atmosféru obyčejně uzavřeného kroužku, ve kterém by se divák mohl cítit nepříjemně. Z dětských reakcí bylo očividné, že s tématy a scénkami na Hugově cestě velmi souzní a inscenace jim příhodně povolovala s těmito scénkami interagovat (napít se z malého hrnečku nebo pocítit teplo lampičky).
Vlídný přístup performerů k divákům se dobře doplňoval s občasnou absurditou malého loutkového světa, kde byl Hugo jednou panáčkem, podruhé pletenou čepicí, kde bylo dítko v kočárku zlatým prasátkem a rybář dřevěnou sponkou.
Padesát minut v Hugově světě uběhlo jako nic a upřímně bych zůstal ještě déle.
Foto: Roman Dobeš
