Občas se stává, že když kolem nějaké inscenace vypukne velké nadšení, tvůrci sesbírají ceny ve všech možných anketách a kritika si je nemůže vynachválit, moje očekávání se nafouknou, vyletí k nebi a střet s realitou pak bývá plný zklamání. Naštěstí inscenace Červený balónek z Naivního divadla Liberec pouze potvrdila, že rozruch, který vyvolala, byl zcela adekvátní. Jestli něco v Naivku totiž umí, tak jsou to poetické inscenace pro cílovou skupinu 3+.
Příběh vycházející z francouzské knižní předlohy autora Alberta Lamorisse o chlapci, ketrý je trošku opuštěný, dokud mu do života nepřiletí červený balónek, intenzivně útočil na moje slzné kanálky. Režisérce Michaele Homolové se totiž s obrovským citem a autentičností daří vystavět dětský svět, který se nepitvoří ani nepodceňuje své publikum. Kombinací vkusné a hravé scénografie Berty Doubkové, klidné energie herců, precizní animace a poetické předlohy vzniká prostředí, ve kterém chcete být, do kterého se chcete schovat a ideálně se jím obalit. Chlapec s balónkem prochází ulicemi sídliště, které se všemožně přeskupuje podle toho, jak herci rozestaví scénografii fungující jako velká skládačka. Panelové domy však nejsou smutné a šedivé, ale barevné. A když se rozsvítí malá okénka, vzniká poutavý výhled na spící město. I sídliště totiž může být jedním velkým hřištěm a místem, kde fantazie ožívá. Krásných a poutavých obrazů je v inscenaci mnoho a jen těžko se mezi nimi vybírá.
Nejvíc mě však okouzlilo sdělení, které je díky skvělému zpracování látky dobře srozumitelné dětem i dospělým. Když zlobivá partička sídlištních floutků hlavnímu hrdinovi balonek praskne, jeho nová kamarádka, holčička se zeleným balónkem, vypustí svého kulatého průvodce s provázkem směrem k obloze. Vzniká tak nádherná metafora pro skutečnost, že jedna etapa dětství už se chýlí ke konci a začíná nová, plná skutečných přátelství se skutečnými dětmi. Zároveň svým jednáním reprezentuje holčička empatii v té nejčistší podobě. A tím si mě inscenace získala možná úplně nejvíc.
Foto: Roman Dobeš
