Příběh o stárnoucím králi, kterého čeká nelehký úkol – vybrat ze svých tří dcer svou nástupkyni by se mohl zdát jako látka nevytvářející mnoho prostoru pro hbitou a živou aktualizaci. Divadlu Alfa a režisérovi Tomsovi Legierskemu se však podařilo oblíbenou pohádku posunout do roviny rodinné komedie s psychologickým podtextem. Plzeňská Sůl nad zlato není ani tak nutně o skutečnosti, že zlato nikomu štěstí nepřinese, ale spíš o vztahu otce a jeho dospívajících dcer. A zároveň o cestách, které sestry musí podniknout, aby mohly skutečně najít sebe samy.
Každá ze tří princezen: Aurélie, Sofie a Maruška již od začátku vyniká výrazným charakterem a svébytným temperamentem. Osobitost se promítá i do výtvarného zpracování loutek s nezaměnitelným rukopisem scénografky Báry Hubené. Spolu s postavou kouzelné babičky žijící v lese představují všechny ženské hrdinky dominantní a hybnou sílu děje, zatímco mužské postavy se v příběhu spíš zmateně motají. I proto bych se nezdráhala inscenaci nazvat feministickou.
Soubor Divadla Alfa doplněný o hostující Kristýnu Břeskou šlape jako hodinový strojek. Animace manekýnů je v jeho podání plná sugestivních obrazů. Veškeré výjevy z lesa, především animace jelena třemi páry rukou, zanechává i v dospělém divákovi dojem, že loutka na pár vteřin ožila. Musím vypíchnout Petra Vydareného, který postavu úlisného rádce rozehrává do komických obrátek, a to jak loutkově, tak činoherně. Princip střídání hry s loutkou a interakcemi mezi herci je mimochodem další ze silných stránek inscenace. Loutky zastupují na jevišti onu více pohádkovou a tradiční rovinu, kdežto herci si berou za své aktualizační a dost často humorné výstupy.
Sůl nad zlato spadá do kategorie kvalitně vystavěné a skvěle herecky uchopené repertoárovky, která nabízí hlubší přesah i gagovou zábavu, čímž je zcela ideální pro cílové publikum i jeho dospělý doprovod. A i když bych osobně ocenila větší estetický minimalismus, nemůžu inscenaci upřít její nezpochybnitelnou kvalitu.
Foto: Roman Dobeš
