Začalo Spectaculo Interesse. Stojíme na začátku pětidenní přehlídky, v rámci které slibuje festivalová dramaturgie v čele s uměleckým šéfem Divadla Loutek Ostrava Jakubem Maksymovem „rekapitulaci toho nejzajímavějšího a nejinspirativnějšího, co se v loutkářském světě za poslední dvě sezóny urodilo.” A slib to asi není úplně planý, protože už první den začal poměrně zostra.
Po oficiálním zahájení festivalu, které splnilo všechny nepostradatelné a povinné náležitosti a přesto bylo svou upřímností okouzlující, zahájilo Spectaculo divadlo L’atelier de l’inventeur s inscenací Carpet diem, která se ukázala jako ideální divadelní otvírák.
Carpet diem je inscenace pro jednoho performera a nespočet koberců a pohybuje se na pomezí loutkového, objektového a fyzického divadla. Autor a zároveň performer Antoine Zivelonghi jako by byl do představení vržen nějakou nevyzpytatelnou vnější silou: zmatený, lehce neurotický a jen ve spodním prádle se zjeví uprostřed prázdné černé scény v obdélníku prudkého světla. Stojí na koberci, který se tak pro začátek a vlastně i logicky stane jeho jediným hereckým partnerem. Ať už koberec popadnou vřelé city a začne se k performerovi radostně tulit, sám se rozbalí či zmačká nebo ať jej Antoine Zivelonghi promění v koně, jednorožce či mluvící hlavu starce, vždy se tak děje s určitou hereckou lehkostí a samozřejmostí animace, zároveň i s performerovou otevřeností a jakousi zvědavostí.
Carpet diem je inscenace o hravosti a fantasii. O tom, že si každý může představit, co chce. Že si předvedené může interpretovat, jak chce. A že v tom je nejen obrovská radost, obrovský vtip, ale hlavně svoboda. Je jen škoda, že struktura skoro hodinové inscenace není sevřenější. Ačkoliv jsou jednotlivé scény zpravidla celkem solidně postavené a bezesporu v sobě nesou určitý inscenační nápad, ne vždy se pro překotnost dění a potřebu přejít už honem k něčemu dalšímu dostanou k pointě. Zároveň provázanost mezi scénami není ani kauzální, ani tematická. Zastřešující téma fantazie a hravosti je totiž příliš široké, než aby si vystačilo bez konkretizace, bez pověstné červené linky táhnoucí se napříč scénami. I tak ale zahájit divadelní festival upozorněním, že si každý v sobě neseme ten krásný druh svobody dobrovolně a s radostí propadnout iluzi a uvěřit, nemůže být nikdy na škodu.
Poté, co si festivalové publikum užilo dne (a koberců), otevřely se dveře alternativní scény, kde hrálo francouzské Les arts dits krátkou filozofickou pohádku Straka, která kráká. Lucie Catsu autorka, performerka a vedoucí osobnost divadla opřela inscenaci jak o své vypravěčské schopnosti, tak o výraznou vizuální složku. Příběh malé Anušky, která se sama vydává přes velikánský les, je primárně alegorický. Symbolizuje životní cestu od dětství po stáří a smrt a je silně poetický, postrádá ovšem skutečný děj i dramatičnost. Inscenace tak nabízí více meditativně zenový zážitek než zážitek divadelní. Na druhou stranu je ale vizuálně zajímavá: les znázorňují vztyčená dřevěná prkna různé výšky, kterými herečka prochází. Inscenace navíc kombinuje přirozený materiál s UV světlem, ve kterém bílé prvky fialově září. A tak na některých stromech vidíme zářit Anuščiny stopy podtrhující její životní cestu, vidíme zářivou straku znázorňující jakéhosi převozníka či průvodce, naději i ochranu a v neposlední řadě vidíme i putující Anušku.
Straka, která kráká ale nepůsobí jako čistě loutková inscenace. Vypravěčská rovina je přinejmenším stejně důležitá (a skvělý konsekutivní překlad Michala Zahálky taktéž zabarvený vypravěčskou vřelostí to jen podtrhoval), loutky Anušky jsou totiž automatizované a pochodují (pojíždějí) po svých trasách bez přímé animace herečkou. Z velké části se tak kolem vyprávění sám od sebe rozžívá svět a až ve výraznějších, zlomovějších bodech příběhu přistupuje Lucie Catsu k animaci osobně. Straka, která kráká je tak další v řadě inscenací, které ohledávají hranice druhů a žánrů, kombinují moderní a klasické prvky a přitom se plně opírají o to nejzákladnější, co umění a vlastně celé lidstvo má: o fenomén vypravěčství a touhu společně sdílet příběhy.
