Festivalová zahájení jsou záludná disciplína. Buď se snažíte být příliš seriózní, což často končí hutnou atmosférou trapna nebo se snažíte být příliš vtipní a výsledek je stejný. Marian Mazur a Jakub Maksymov zvolili na jevišti Divadla loutek Ostrava ještě trochu jinou variantu – nebrali to celé zbytečně vážně. Podobné ceremonie se stejně napříč festivaly neliší, takže není třeba zběsile překládat každé děkovné slovo a naopak je myslím velmi ku prospěchu trochu zcizit všechny ty seznamy a výčty.
Po vlídných slovech náměstkyně primátora Lucie Baránkové Vilamové festival divadelně zahájil Antoine Zivelonghi představením Carpet Diem. (Téměř) sólo klauniáda polonahého performera s koberci různých velikostí a jednou plácačkou na koberce poukazovala, velmi zjednodušeně, na fenomén divácké imaginace. Zivelonghi se nám necelou hodinu snažil dokázat, že vidíme-li na jevišti pštrosa, mořskou pannu Ariel, koně nebo mozek, je to náš problém. Lépe řečeno zásluha naší imaginace. Působivé etudy, ve kterých beze slov animoval různě poskládané, zavěšené, smotané nebo kolem sebe omotané koberce prokládal interaktivními přednáškovými výstupy a hudebními čísly, která se ale nikdy nestihla pořádně rozjet, protože si pokaždé skočil do řeči a sám sebe utnul. Necelou hodinu trvající inscenace se tak z různých stran a různými prostředky vyjadřovala k tématu fantazie, působila ale roztříštěně, některé scény se zdály nahodile utnuté, přechody k monologům trochu na sílu. Ačkoliv si svým charismatem a humorem performer v mluvených pasážích publikum nepochybně získal, osobně jsem si nejvíce užívala chvíle, kdy se jako Mr. Bean zjevoval ve světelných obdélnících. S britskou komediální legendou ho navíc spojoval i neurotický, nervózní a těkavý pohyb těla. Kromě nejrůznějších zvířecích i abstraktně ne-lidských charakterů, které tvarováním koberců vytvořil považuji za vrcholné číslo jeho „porod z koberce”, při kterém sám sebe po jednotlivých končetinách vytahoval ze zavěšeného peršanu. Nemluvě o krátkém vstupu jakéhosi kobercového šamana, jenž chvíli klouzal po prostoru a na jehož popud zrození klauna začalo. Naopak pokaždé, když Zivelnghi přešel do verbální komunikace, jako by mě vytrhl z diváckého zaujetí. Jako bych se neustále nořila a vynořovala. (Ne nadarmo se nejspíš Mr. Bean vyjadřoval slovy jen velmi střídmě.)
V nočních industriálních kulisách Dolních Vítkovic se nejspíš nedá čekat představení o rodinné pohodě, zlatých časech a šťastných koncích. Ruská exilová skupina AKHE – Maxim Isajev, Pavel Semčenko, Nik Khamov (přítomni byli jen dva) – s inscenací Diktatura ovšem předvedla podívanou, na kterou nebylo příjemné ani snadné se dívat. A to z mnoha důvodů. Hlasitá, agresivní a dunivá hudba podkreslovala jednání dvojice v oblecích a papachách, která performovala navzdory vodě, dřevu, mýdlu, výškám, chemické barvě, promočenému oblečení, odpadlým podrážkám, bolavým svalům, špinavým brýlím i Vladimirovi Putinovi. Hned v úvodu jsem se napojila na jejich podivně organizované zacházení s dlouhými dřevěnými latěmi, které mi postupně čím dál víc připomínalo jakýsi rituál. Symbolické znázorňování útlaku, sebecenzury, strachu, úzkosti a tělesného strádání se stalo prostředkem, jak se zároveň se všemi těmito důsledky diktatury vyrovnat, očistit se z nich. Střídavě se dostavovala dvojitá lítost nad oběma performery. Za prvé ze situace v zemi, ze které odešli nebo spíše byli odejiti a za druhé z celého toho hnusu (a nebezpečí), který si na sebe dobrovolně vymysleli. Byl to tělesný divácký zážitek, při kterém se i ve mně částečně probouzela agrese a chuť něco zničit. Přešlo mě to ve chvíli, kdy dvojice zbourala většinu scénografie. Přeci jen jsem si neodpustila myšlenku na množství vyplýtvané vody a materiálu. Jenomže pravdou zůstává, že zoufalá doba a iracionální lidská jednání si žádají zoufalé činy.
Přemýšlím, k jakému divadelnímu jazyku nás budou inspirovat výsledky právě probíhajících voleb…
Barbora Sedláková
