Představte si, že na Zemi přistáli mimozemšťané. Co byste si přáli, aby vám bytosti z jiného světa řekli? Co takhle: čau. Protagonista Hugo z inscenace Hugův svět Jiřího Adámka Austerlitze měl právě tenhle sen. Hugo v modré čepici, Hugo se dvěma kamarády, Hugo, který se dobrovolně ztrácel, tedy toulal, protože každý ví, že ono se vždycky nakonec něco zajímavého a dobrodružného stane. Soubor Bratislavského bábkového divadla zpracoval reálné zápisky malého chlapce a publikum má Hugův příběh jako na dlani, odehrává se totiž paralelně u několika malých točitých stolků, kolem kterých malé i velké diváctvo sedí. Náš stolek měl dětského zástupce jen jednoho a přiznám se, že jsem ho po očku sledovala, abych se v některých momentech přesvědčila, jestli situace připadá vtipná pouze mně nebo i cílové skupině. Většinou připadala.
V čem je inscenace pozoruhodná je mnohovrstevnatý multitasking celého ansámblu. Nejen, že se neustále střídají u jednotlivých stolků, ale navíc občas všichni zpívají, někdo hraje na bicí, jiný na kytaru, někdo troubí jako slon, jiný rozdává helmy na motorku, jiný megafonem urguje pochodující dřevěné vojáčky. A když konečně chvíli sedí, neustále odněkud vytahují další drobnosti, odhalují další a další otvory ve stolečcích, krátké repliky opakují jako ozvěna, případně si je předávají jako štafetu. Přesto se občas z vedlejší skupinky ozval smích v reakci na poznámku některé herečky nebo některého herce. Protože kolik vodičů a vodiček máš, tolikrát jsi Hugem a tolik verzí tvého příběhu bude odehráno.
Odpolední představení inscenace Myšák Julián se výjimečně odehrálo mimo festivalové centrum v Komorní scéně Aréna a přineslo doposud nejbouřlivější reakce dětského diváctva. Není divu, režisérka a zároveň členka slovinského divadla Lutkovno gledališče v Ljublani Asja Kahrimanović zvolila estetiku, která může být malému diváctvu známá z večerníčků nebo animovaných filmů. Hravý a veselý hudební podkres, výprava, která by se sama o sobě dala označit téměř za kýčovitou, jenomže pod rukama čtveřice výborných loutkářů a loutkářek ožívá v kouzelný a bezstarostný svět. S formátem večerníčku má Myšák Julián společnou i dějovou výstavbu, neztvárňuje totiž žádné velké příběhy nebo zásadní události. Právě naopak. Třicet minut sledujeme každodenní život myšáka, jeho přátel i (zdánlivých) nepřátel a kocháme se prstencovitou zahrádkou umístěnou na točně. V animaci se objevují prvky z animovaných filmů jako například když chlupatý psík honí myšáka po zahradě, Julián mu chytře odstraní můstek a psík se před pádem krátce zastaví ve vzduchu, kde si uvědomí, co se v příštím okamžiku stane, a teprve s tímto vědomím padá. Nebo se několikrát objevuje přímý pohled do publika jako jakési pomrknutí nebo komentář situace.
Obě zmíněná představení si navíc mohou na svůj vrub připsat výrazný divácký ohlas. Když se v Hugově světě v závěru objevila mimozemská loď s posádkou a celý sál se na chvíli ponořil do tmy, kterou propichovaly zelené paprsky a pronikavý zvuk, jeden z dětských diváků si nejspíš v tu chvíli uvědomil, že s Hugem nesdílí sen o návštěvě z vesmíru a sálem se nesly hlasité vzlyky. Na což reagovala jedna z hereček uklidňující replikou, že do Ostravy stejně určitě nepřiletí. V případě Myšáka Juliána se zase ve scénách honiček psíka a Juliána zpředu ozýval tak nadšený a vzrušený smích, až jsem přemýšlela, jestli mi v horní řadě něco neuniká.
Dospěláci si ovšem taky nakonec přišli na své. Ačkoliv byl třetí, kritický den, zakončili jsme ho tanečně ve festivalovém šapitó za hudebního doprovodu Balkansambelu. Bylo to očistné a nespoutané, ale především jsme si v rámci redakce povšimly, že se v davu neobjevil ani jeden mobilní telefon, který by usiloval o zachycení chvíle. Dojalo nás to. A to si může připsat na vrub zase celé off-line osazenstvo stanu.
