Po pohádkovém rozjezdu v Alfredu ve dvoře vtrhl Přelet také do Divadla Minor, kde se pak o víkendu – již tradičně – usídlí naplno. Už první festivalový den ale byla na programu domácí inscenace Černý partyzán, zatím poslední minorská režie Janka Jirků. Inscenace měla premiéru v březnu letošního roku.
Černý partyzán je další ze série historických inscenací pro větší děti – je totiž určena divákům od devíti let. Ani ona si nebere jednoduchý námět, ani ona se s malým divákem příliš nemazlí. Stejně jako Hon na jednorožce či Bratři naděje i Černý partyzán mluví o tématu, které je náročné, temné a zároveň se (naštěstí) natolik vymyká naší dnešní životní realitě, že předat je srozumitelným způsobem mladému až malému divákovi je poměrně oříšek. Inscenace totiž vychází ze skutečného příběhu romského hrdiny a partyzána Josefa Serinka, přičemž se tvůrci (autor textu a režisér Janek Jirků, dramaturgyně Iva Kopecká společně s dramaturgem Luďkem Horkým) opírali jak o třísvazkovou publikaci Jana Tesaře tak o osobní zápisky Josefa Serinka. Společně na jeviště věrně a pravdivě převádějí nejenom konkrétní příběh hrdiny, ale i obraz doby druhé světové války.
Inscenace má silný vypravěčský ráz: průvodcem je Josef Serinek v podání moderátora a reportéra Richarda Samka, pro kterého je to sice první herecká divadelní práce, ale který si svou roli podmanil natolik, že se rozdíly mezi ním a školenými herci prakticky stírají. Tyto vypravěčské pasáže jednak propojují dramaticky rozehrávané scény a zajišťují nejen posuny v čase a jiné „servisní” potřeby scénáře, zejména se ale skrze ně Richard Samko cíleně obrací na publikum. Nejen, že potřebné vysvětluje ale svou nakažlivou emocionální zapáleností a nesmírnou autentičností projevu publikum vtahuje. Příběh tak diváci zažívají skutečně skrze hlavního hrdinu, který k nim přímo promlouvá, který se přímo pro ně otevírá. Je proto obdivuhodně snadné „jít s postavou,” napojit se na její prožívání a sám skutečně prožívat.
Western z Vysočiny, jak Minor Černého partyzána označuje, má navíc všechno, co lze od velkého příběhu čekat: svár dobra se zlem, akci hodnou thrilleru, velké hrdinství i srovnatelnou zbabělost, lásku i zradu. Inscenace je proto emocionální horskou drahou, nicméně jaksi osobní a pochopitelnou. Josef Serinek není podán jako sošný hrdina bez bázně a hany, ale jako skutečný člověk, s jehož vnitřními pohnutkami a pocity je tak snadné se identifikovat a o to více vnímat nepřátelský svět, který jej obklopuje.
Janek Jirků se navíc nebojí mluvit s dětmi na přímo a kontext neromantizuje, nepřikrášluje a hlavně nezjemňuje, co beztak zjemnit nelze nebo se to prostě nesluší. V inscenaci se proto objevují i vysloveně drsné scény, jakou je například zavraždění romské holčičky v koncentračním táboře v Letech či znakový a přesto poměrně drastický atentát na Heidricha. Ze skličující atmosféry Janek Jirků uniká jen do groteskna, kdy jsou nacisté zobrazení jako vykloubené karikaturní postavičky, které se pohybují přesně na hranici směšnosti a děsivosti.
Černý partyzán je inscenace až krystalicky čistá – ostatně jednoduchá scéna Jakuba Kopeckého pracující s překvapivě úspornými a zároveň dokonalými znakovými zkratkami je toho také důkazem. Do veřejného prostoru navíc naplno vnáší téma, které se sice postupně ve společnosti vynořuje, děje se tak ale až příliš pomalu a nejistě.
Může se zdát, že je Černý partyzán jen pro silnější povahy. Tak to ale není. Groteskně směšní záporáci v kombinaci se vstřícným, otevřeným a neochvějným vypravěčem jsou v dokonalé dramaturgické souhře. Takže to, co Černý partyzán přináší, je zejména vysoká divácká angažovanost v příběhu, napětí i uvolnění a dobrý konec. Zkrátka katarze. A to je něco, co u divadla ocení všechny druhy povah.
