Jedna z nejznámějších českých divadelních her – Maryša bratrů Mrštíků – se stala inspirací pro amatérský loutkový soubor z Brna a jeho okolí, Frgál na nitkách. Na začátku třetího festivalového dne v Minoru uvedl svou autorskou inscenaci Maryška, která se svébytnou, humornou i univerzálně popisnou cestou věnuje především širším leitmotivům, než aby zachycovala ucelený příběh nešťastné ženy, tak jak jej bratři napsali. Vznikla půl hodinky dlouhá, odlehčená a chytře vypointovaná podívaná sršící mladickou energií i nezpochybnitelnou vynalézavostí.
Pětici mladých interpretů a interpretek (Františka Jelínková, Marie Gregorová, Adéla Zatloukalová, Prokop Jelínek a Jonáš Heger) stačí málo. Před sebou mají nevelký stolek, po ruce hromadu různých skleniček, skleněných nádob, různých nástrojů a vody, na sobě pak černá trika s výšivkou s nápisem „KROJ“. Těmi, a hudebním doprovodem na cello a housle (Adéla Zatloukalová a Jonáš Heger), vytvářejí humorně zcizený dojem venkovské krajiny a života. Tvoří ho celá plejáda sklenic, mezi nimi se ovšem do výše tyčí vždy trochu jiná – vinná – sklenka, tedy Maryška snící o odchodu za lepším životem do Brna.
Setkává se ale především s nepřejícím a vysmívajícím se okolím, které elegantní a křehce jemnou nádobu doslova plní nánosy špíny, pěny a bordelu, což ji unavuje a zatěžkává. Tvůrčí tým z Frgálu navíc atraktivně mísí citace dramatické předlohy, jako když se Maryška ocitá v hospodě plné opilých lidí, sní o životě mimo toxickou obec, či se opakovaně vrací k tématu kávy společně s odkazy na reálné umělecké i životní zážitky umělkyň a umělců týkajících se divadelního vystupování a života v Brně a jeho okolí.
Taková kombinace však nepůsobí chaoticky, ani „přestřeleně”. Naopak je bravurně zvládnutá a herectvu umožňuje být publiku blízko. Na pozadí takto příjemně a bezpečně nastaveného prostoru pak může citlivě rozehrávat hlavní téma, jenž z Maryši chce předat – touhu být sám sebou a nenechat si život řídit cizími a zlými hlasy, jež nám nepřejí. Maryška je inscenací, která ve své dramatické předloze hledá a nalézá univerzální a přenositelný příběh člověka, který se tak dlouho nechává kalit a špinit okolím, až jeho pohár trpělivosti přeteče. V případě Frgálu to ale není na škodu, naopak.
Kocour je v botách, loutky zase v nemocnici
Již téměř dvacet let jezdí Loutky v nemocnici do léčeben či nemocnic a snaží se pacientům a pacientkám každého věku zpříjemnit léčbu hrami, hudbou, povídáním a či loutkovým divadlem. Jednu takovou léčivou loutkovou inscenaci nejen pro dětské publikum představili umělci z projektu na třetím dnu Přeletu.
Kocour v botách, využívající klasických dřevěných marionet, vypráví jednoduchý příběh kombinující různé tropy a archetypy známé z pohádkového žánru. Mladý mlynář Matěj se vydává se svým kocourem do světa, ten cestou přichází k oblečení, k botám a k daru řeči. Společně si pak různými nevinnými lstmi získávají přízeň krále a sličné princezny. Tu je však třeba zachránit ze spárů zlého černokněžníka…
Loutková pohádka je určena dětem od 4 let a s nimi zvládají s lehkostí a citem komunikovat herci, hudebníci a loutkovodiči Matyáš Míka a David Bolech. Ačkoliv je svou délkou 45 minut pro tak malé publikum celkem dlouhá, režie prvního z jmenovaných ji činí energickou, a plnou podnětných impulzů. Oba herci různé scény a peripetie hrdinů oddělují hrou na hoboj či trumpetu, kvapně mění jednoduchou malovanou či dřevěnou scénografii a s mistrnou komičností hbitě střídají roztodivné hlasy a intonace postav.
Kocour v botách nak nabízí atraktivní a čitelnou podívanou pro dětské oči, ale také vede k zamyšlení nad důležitými formativními tématy a hodnotami. Jako klasická pohádka využívá odvěkého boje dobra se zlem, ukazuje výhody odvahy, chytrosti a vytrvalosti. Odehrává se na malinké ploše jedné dřevěné desky, ale přitom otevírá bohatý a rozvitý mikrokosmos plný inspirace a pobavení.
Jabka, mošty a Maryša
Předposlední den festivalu uzavřel dvojprogram tak odlišný a přitom tak podobný. Blok složený ze dvou krátkých inscenací byl plný jablek, komorní atmosféry, humoru jemného i drsného a příjemně komického i citlivého prolnutí. Na jevišti Malé scény Minoru se nejprve objevily dvě ženy – Hana Voříšková usazená u jednoduchého stolu s ubrusem, pár nádobami a spoustou jablek a Markéta Stránská sedící stranou u stojanu s notami a s klarinetem v rukou. Ve společném projektu Jabka rozehrály nostalgicky hřejivé a kouzelně jednoduché vyprávění o jedné rodině, o níž toho vlastně nevíme moc. Jen to, že je v ní silný vztah k oblíbenému podzimnímu ovoci, jehož zpracovávání se v ní stalo tradicí, snad až obřadem.
Voříšková vypráví ve třetí osobě o babičce, jejíž oblíbená činnost byla, jako u většiny žen v rodině, vykrajování jablek, a která ji všechno jablek se týkající, naučila. S až posvátným citem popisuje čištění ovoce, zbavovaní jej nedokonalostí, péči o natlučená místa a jeho zpracovávání. Stránská povídání doprovází úsměvně nedokonalou hrou na hudební nástroj. I když jsme coby publikum logicky zváni, chvíle s jablky patří jen jim a atmosféra je intimní a nostalgická.
Scény frontálně podávaného výkladu však střídají i momenty, v nichž se z Voříškové najednou stává samotná babička z vyprávění a Stránské na sebe v tu chvíli bere roli vnučky Markétky cvičící v pokojíčku na klarinet. Čas od času se vnučka vydává do sklepa pro další nálož jablíček, aby babička měla co vykrajovat. Voříšková její cesty pro jablka animuje na průsvitné části stolu, která je jindy zahalená ubrusem – nasvěcuje maličkou dvourozměrnou figurku kráčející po schodech a vybírající ideální plody.
Ačkoliv Jabka nemají v podstatě žádný vyloženě narativní příběh, jsou silnou osobní výpovědí a komorní exhibicí vzpomínek. Obě umělkyně na jevišti vytvářejí nakažlivě příjemné a okouzlující klima, v němž je ale místo i pro humor.
Jako druhý Malou scénu opanoval charismatický a energický Tomáš Hájek se svou Maryšou Vávrovou. Groteskní loutková inscenace se scénografií vytvořenou převážně z dřevěných bedýnek na ovoce vznikla, ostatně i jako Jabka, původně „na objednávku“ pro přehlídku Císařovy nové šaty, věnovanou památce teatrologa Jana Císaře. Hájek v ní totiž kombinuje profesorovu oblíbenou hru Maryšu i scénický znak jablka, který považoval na divadelních loutkových jevištích za předimenzovaný.
Výsledkem je humorná tragikomedie částečně parodizující pohled na klasiku bratří Mrštíků. Ze starého alkoholika Vávry Hájek například udělal výrobce moštu a dosti si pohrál i s původním koncem předlohy. Svou verzi vypráví v rámci monologu, v němž se obrací na publikum, tedy na své milé sousedstvo. Ten ale střídá i s uhrančivě zběsilým loutkovodičstvím. Využívá vyřezávaných marionet vedených ze shora, různých modýlků s menšími objekty, papírových figurek a s oblibou během své nastřeleně ulítlé show celé loutkové divadlo komicky zcizuje a prokládá reklamami na svůj mošt.
Hájek je zdatným vypravěčem ale i scénografem. Na malém prostoru vytváří rychle proměnlivé prostory, v nichž díky němu ožívají jednotlivé výjevy. Tu jsme na svatbě Maryši a Vávry, tu zase v jejich příbytku a jindy v jeho moštárně, z níž vybraným divákům a divačkám dává svůj mok ochutnat. Mluví přitom jakousi nářeční hatmatilkou, která všemu dodává další vrstvu komičnosti.
Jeho Maryša je střeleně bizarní záležitostí, která si ale umí bez jakýchkoliv servítek udělat dobrý den z jednoho z největších kánonů naší dramatiky. Hájek přitom ale neuráží a ani se nesnižuje k laciným vtipům. Naopak, je autorem dobře vypointované habaďůry, která mají rozesmát, což se v hledišti Minoru rozhodně povedlo – nevím, kdy jsem v divadle naposledy slyšel tolik výbuchů smíchu.
