Třetí festivalový den jsme se odpoledne na Malém sále nechali jako publikum vyvést ze světa antropocénu inscenací Pelech souboru TMEL. V podání Jakuba Müllera a Nikolase Ferenze a v režii Viktora Prokopa se před námi doslova rozprostíral svět, který pozorujeme jako návštěvníci z jiné planety, z jiného časoprostoru. TMELovské inscenace mě často staví do podobné role. Sleduji epické příběhy bytostí, jež prožívají zásadní momenty přežití, hledání potravy, společnosti, přístřeší nebo prostě jen tak existují. Teoreticky všem takovým potřebám samozřejmě rozumím, absencí lidského prvku se ale stávají příjemně vzdálené, jako bych je sledovala extra silným dalekohledem.
Zásadní pro poetiku souboru je scénografie Berty Doubkové, bohatá na nejrůznější hadičky, mističky, drátky, vrstvy, vyčuhování, zalézání, skládání a odkrývání. V případě Pelechu stojí v centru antukově zbarvené prostředí jakési planety, na jehož jednotlivých vrstvách se vždy odehraje část příběhu a vzápětí jsou poodnášeny na připravené stolečky rozmístěné po prostoru za herci. Nejprve je spíše tušíme v přítmí, ale v závěru na ně dopadají světla tak, abychom rozloženou planetu opět viděli v jakési kubistické celistvosti.
Vrstvení se navíc děje i v rovině příběhové, jelikož inscenace proplétá osudy hned několika hrdinů: broukovitý šnek hledá novou schránku, protože starou mu zničil meteorit, hadovitý skeleton zastupuje hrozbu pro všechny obyvatele planety a drobní šušníci podobní špuntům do uší, připomínající svým zběsile chaotickým projevem racky z filmu Hledá se Nemo, se snaží najít životní směřování. Tím vším prochází trojice asi nejpodobnější lidskému druhu, drobné dřevěné figurky s naznačenými obličeji, z nichž jedna nese nůši, která vždy obsahuje něco zásadního, magického, co musí být přeneseno odněkud někam, od někoho k někomu jinému. Jejich putování se zdá být téměř nezávislé na peripetiích ostatních obyvatel planety, jako by měli jakýsi vyšší cíl. Přesto se později ukáže, jak je všechno na planetě propojené a na sobě závislé.
TMEL v Pelechu opět ukazuje, jak nás všechno cizí vzrušuje a vybízí k prozkoumávání. Soustředěná práce herecké dvojice, která během představení působí, jako by sama byla fascinována a překvapována děním pod vlastníma rukama tak zdaleka není jedinou kvalitou inscenace. Jako diváctvo jsme totiž svědky výletu do mytické krajiny, kde má všechno jakýsi archetypální řád, z něhož se můžeme poučit, přesto do něj ale nikdy nedokážeme zcela proniknout.
Hned po Pelechu představilo ve velkém sále Těšínské divadlo Bajka inscenaci Frankenstein v režii a adaptaci Lukáše Bouzka. Příběh na motivy románu Mary Shellyové je v těšínském podání rámován ještě jakýmsi mementem mori. Smrt tu připomínají všudypřítomná trojice tančících a zpívajících kostlivců (herci a herečky oblečeni do černých kostýmů v našitými kostmi), motiv rozdaných karet, které předznamenávají smrt Frankensteinových blízkých, náznak hřbitova v pravé části jeviště či scénografie s navěšenými obrazy zvířat, jež na sobě mají malé terče. Vše jako by tu čekalo na zánik. Přesto je představení uvedeno a uzavřeno hudebním výstupem za doprovodu harmoniky, v němž je život přirovnáván k cirkusu, jelikož, pokud se člověk dívá, nabízí podobné bohatství. Představením navíc provází vypravěčka Juliány Hamranové, která čas od času vstupuje do děje, případně ho okomentuje písní doprovázenou hrou na tahací harmoniku.
Inscenace cílí na desetileté publikum, tudíž si dovoluje i dospěláčtější etudy typu stínové divadlo zobrazující třeba původ Viktora Frankensteina, tedy závod spermií k potutelnému vajíčku, nebo později jeho sestup do hlubin vědy demonstrovaný řezáním lidských těl. Výsledkem Frankensteinovy práce je loutka svou velikostí přesahující výšku herců, ovšem ne vždy důsledně vedená.
Inscenace ovšem doplácí zejména na dramaturgickou nesoudržnost, v níž mají některé scény neúměrně dlouhou stopáž – například zrození monstra či hon vesničanů na něj – a jiné jsou naopak divadelně velmi oslabené, například v rychlém sledu po sobě čtené dopisy od Frankensteinova otce, přítele a milé Elisabeth, ve kterých si všichni shodně stěžují, že se jim neozývá a je příliš zabrán do práce a bádání.
Nejvýrazněji působí tato nesjednocenost v závěru. Vypravěčka nejprve domlouvá monstru, aby nepodléhalo pomstychtivým tužbám, jenomže vzápětí vidíme opět v rychlém sledu výjevy stínového divadla, v němž monstrum vraždí Frankensteinova otce, jeho milou i nejlepšího přítele. Inscenace pak končí monologem vypravěčky o síle lásky, která je v životě tou nejzásadnější silou.
Těšínský Frankenstein si na sebe vzal nelehký úkol, když v rámci hodiny pracuje s hutným námětem, který navíc ztvárňuje hudebně, pěvecky, činoherně i loutkově, dění zcizuje vypraveččinými vstupy, promluvami přímo do diváků a rámuje přirovnáním života k cirkusu. I přes zápal a dryáčnickou energii celého souboru tak inscenace působí dramaturgicky a režijně nesemknutě a svým vyzněním ploše.
