Třicátý šestý ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem odtartoval! Těšit se můžeme na pestrý program i průběžné oslavy deseti let od zapsání českého a slovenského loutkářství na seznam UNESCO. Redakce našeho zpravodaje tímto srdečně gratuluje!
Hned při prvních minutách představení Země od produkčně-umělecké buňky TABULA RASA jsem čelila brutální skutečnosti. Kapitalismus mnou tak mocně prorůstá, že ani anotace k inscenaci, kde se píše o původních národech a spojení se zemí, nezabránila mé okamžité asociaci: světelný řetěz-Vánoce. Představení mi tak začalo svátečně.
Na scéně velkého sálu Alfreda ve dvoře stálo a viselo mnoho scénografických fragmentů – stůl se zvukovým pultem, kokony, kulaté plátno pro stínové loutky a vpředu uprostřed jakési pohřebiště, záhon nebo zkrátka kus země. První část probíhala téměř v úplné tmě, v níž se pohybovala nejprve améboidní bytost tvořená drobnými žárovičkami, poté třpytivý plaz s dlouhým ocasem. V dalších scénách jemné osvětlení cílilo vždy konkrétně, většina scény zůstávala tušená.
Živě hudebně a zvukově představení dotvářel Petr Slunečko. Vrzavé, skřípavé a duté stopy vrstvil, gradoval a loopoval, takže výsledek působil jako projev něčeho cizího, co se dere z útrob země na povrch. Za sebe musím říct, že jsem se občas musela uchýlit k zacpání uší, protože mi ze zvuků a hlasitých ran běhal mráz po zádech.
Za celou dobu nezaznělo jediné slovo. Ladění na téma inscenace u mě probíhalo postupně a občas jsem ho vnímala jen vzdáleně. Utkvěly mi spíše jednotlivé prováděné úkony a věcné herecké kvarteto. Když bylo třeba animovat loutky, pár vteřin jemně manipulovali s dřevěnými manakýnami, spíš jen aby připomněli, že se jedná o loutky, nikoliv o sošky postavené na jevišti. Abstraktnější obrazy, ve kterých byla například do zavěšených kokonů umístěna humanoidní embrya, vystřídalo něco tak krásně přízemního, jako sázení a sběr obilí. Anežka Kalivodová a Milan Vedral nejprve klasy zapíchali do „zahrádky” uprostřed jeviště, několik vteřin se nic nedělo, aby pak celý ansámbl sesbíral hlavice do proutěného košíku za tichého pobrukování písně Černý muž pod bičem otrokáře žil.
I přes množství působivých situací mě neopouštěl pocit, že inscenace se ve třiceti minutách snaží pojmout příliš obsáhlé a abstraktní téma a může proto působit trochu obecně. Jako nejsrozumitelnější jsem vnímala dramaturgickou linku evoluce či procesu od zrození po smrt, kterou zakončila personifikovaná Smrtka. Mikoláš Zika nejprve z hlíny vyhrabal obličejovou masku kostlivce, z kapsy pak vyndal foukací harmoniku a v krátké hudebně-taneční scéně nám připomněl něco v tom smyslu, že bychom měli pamatovat na smrt.
Oproti neverbální, do tmy a hloubky ponořené Zemi nemohla být inscenace Jdu ven více kontrastní. Představení, které pod hlavičkou Loutek v nemocnici obvykle sledují děti a mladí teenageři a teenagerky v nemocnicích či v léčebnách, hrála na večerní repríze dvojice hereček Alžběta Nováková a Anna Břenková pro (pokud jsem nikoho nepřehlédla) kompletně dospělé diváctvo. Bavili jsme se ale výborně. Veškeré pomrkávání a oslovování dětského publika, které bylo vyzýváno, aby radilo vrstevnici Alex v rozhodování nebo pomáhalo se změnou outfitu, mělo velkou odezvu. Jak herečky vysvětlily před začátkem, autorkou veškeré výpravy je mladší sestra Alžběty Novákové, Natálie Nováková, která se nikdy nevěnovala loutkovému divadlu ani divadelní scénografii. Vytvořila ale loutkové divadlo, které se kompletně vejde do kufru. Ten po otevření tvoří z jedné strany útulný Alexandřin pokoj, z druhé ulici nebo prostor u popelnic.
Herečky svižně a s humorem vypráví příběh o „klučičí holce”, která málem zapomene na oslavu všemi oblíbené spolužačky, na níž navíc nemá dárek, nemá co na sebe, má crush na Sama, nemá crush na Filipa a má maminku, která na ni ovšem v zásadní chvíli nemá čas. Alex propadá smutku a hodlá zůstat zavřená v pokoji. Ochotná je pouze vynést odpadky. Nakonec je to stará paní sousedka, kterou Alex najde zapadlou v popelnici, kde stařenka skončila poté, co se snažila z odpadků vytáhnout klíče, a která jí motivuje k odchodu. A dokonce Alex daruje i ideální kostým.
Zatímco manekýnovou loutku Alex vodí celou dobu Anna Břenková, Alžběta Nováková střídá plejádu postav od manekýnové maminky, stařenky a Sama, přes prstové loutky spolužáků a spolužaček, až po růžového poníka, který se Alex připomíná jako bývalá oblíbená hračka. Herečky pracují s motivy, na něž se snadno napojí kdokoliv bez ohledu na věk. Každý a každá si totiž vybaví hračku, která znamenala všechno, dokud v pubertě neskončila na dně krabice nebo na půdě. A kdo z nás se někdy (a zdaleka ne pouze v dospívání) necítil jako odcizené, osamocené nejisté klubíčko nervů v „mikině smutku” a s „brýlemi smutku” na hlavě? Nakonec ale, jak pregnantně vyjádří závěrečná autorská píseň, bývá vždycky lepší jít pokecat s kámoškou, než se schovávat doma.
