Tradiční středeční showcase loutkového divadla pro dospělé Letící puppáci se
tentokrát v rámci Přeletu nad loutkářským hnízdem odehrál ve čtvrtek. Na programu
byly hned dvě inscenace. Skřítek jede na zajíci, projekt který vznikl v rámci výuky na
DAMU KALD a od té doby si žije vlastním životem, a Miniatury kolektivu Musaši
entertainment company.
Obě viděná představení měla překvapivě mnoho společného, ovšem nejvýraznější
byla podobnost čistě formálního rázu. O obou projektech by se totiž dalo říct, že
stejně dobře jako v black boxu klubu Letka by fungovaly i kdekoliv na náměstí.
České loutkové divadlo letos slaví deset let od zapsání na seznam nehmotného
kulturního dědictví UNESCO mimo jiné právě proto, že se jedná o „tradiční” a
„lidovou” (možná by se dalo použít i slovo jarmareční) formu divadelního umění.
Obě inscenace tento stereotyp naplnily, i když každá po svém.
Skřítek jede na zajíci sršel explozivní energií, loutky létaly vzduchem a od začátku až
do konce nebyl ani na chvíli čas popadnout dech. Na schématu pohádky o
zvířátkách, které utečou svému pánu, v lese přelstí loupežníky a pak v jejich
chaloupce žijí šťastně až do smrti tvůrčí tým staví nekompromisní groteskní
přestřelku, při které není nikdo tak úplně v bezpečí a vše pokrývá pěna na holení.
Možná už ani netřeba dodávat, že zvířátka neskončí šťastně v chaloupce, ale v
bavorském masokombinátu. Herec a herečka s úsměvem na tváři rozhazují do
publika uzeniny a stejně nečekaně jako vše začalo, je všemu konec.
Miniatury od Musaši entertainment company jsou o něco komornějším a klidnějším
diváckým zážitkem. Jeden loutkář a čtyři krabičky, každá ukrývající jiný příběh. V
úvodu sám herec avizuje, že tento formát je běžně hraný spíše na náměstích, jedná
se o formu jakéhosi divadelního buskingu. Čtyři příběhy založené na jednoduchých
situacích sahají od vhledu do života zahrádkáře přes Jizerskou padesátku, ovčáka,
kterého jeho ovce pohřbí zaživa až po adaptaci folklorní japonské bajky. Funkční je
právě jednoduchost všech zápletek a suverénní přítomnost performera, který z
každé drobnosti dokáže vykřesat komický potenciál. Citlivý přístup k loutkám a
objektů, který zároveň osciluje mezi neustálým zcizováním a komentováním pravé
viděného.
Výše jsem psal o tradici českého loutkářství. Ta samozřejmě už dávno nechala
někde v historii marionetu kašpárka. Dalo by se ale říct, že určitá jarmarečnost mu
zůstala. I když místo upajdaného zvuku heligonky se teď spíš posunula k energii
rock’n’rollového koncertu.
