Třicátý pátý ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem odstartoval hattrick představení Deset dvacet, brácha v břiše! Studia Damúza. V inscenaci pro děti od 4 let a jejich rodiče vypráví šesti a posléze sedmiletá Františka (Miroslava Bělohlávková) diváctvu o tom, že se jí brzy narodí sourozenec. Činí tak v několika dílčích výstupech, které se pokaždé dějí těsně před spaním. Když dá dobrou noc rodičům, rozsvítí si ještě dvě lampičky a snaží se mluvit co nejtišeji, což jí ovšem ztěžuje fakt, že je nadšeným a zvídavým dítětem. Scénografii tvoří příznačně postel s nejrůznějšími háčky, vaky, tyčemi a látkami navíc, které Miroslava Bělohlávková využívá v jednotlivých etudách. Sama je přitom oblečená v pyžamu. Tu nám za pomoci napnutého prostěradla a baterky předvádí, jak se asi cítí její bráška u mámy v břiše, tu demonstruje s polštářem a několika autíčky závod multitalentovaných spermií o vajíčko.
Ačkoliv inscenaci rámuje v úvodu Františčino zjištění, že brzy bude mít sourozence a nakonec jeho narození, Františka mezitím stihne prožít ještě dovolenou u moře, první školní den, narozeniny a Vánoce. Každý z těchto mezníků ale pouze vytyčuje cestu, během níž se Franta – a s ní také malé diváctvo – učí, jak dlouho trvá těhotenství, jak k němu vůbec dojde, kde malí sourozenci žijí před narozením, co tam dělají, co jedí a jak potom přicházejí na svět. Z hlediska dospělé divačky se bohužel princip „skečovitých” vstupů rychle vyčerpá a některé popisy se z mého pohledu zdají být trochu nešikovné. Sama sice nevím, jak bych svým potenciálním čtyřletým potomkům popisovala, kudy přesně přichází děti na svět, ale informace, že mámy mají tam dole dírku na čůrání, kakání a ještě kouzelnou branku, kudy se rodí sourozenci, se mi přesto nezdála úplně neproblematická. Pokud se ale inscenaci daří a bude dařit sloužit jako výchozí bod pro postupnou konverzaci na téma sexu a tělesnosti, která se stále děje spíše zoufale pozdě a omezeně, nelze tento výsostně důležitý paradivadelní aspekt opomíjet.
Inscenace Hloupý Honza není blbý souboru Máme ve třičtvrtě hodině prezentovalo zásadní poznatky divadelní teorie ozvláštněné pohádkou, televizními vstupy, rapem a hodinou kreslení. Diváctvo se tak dozvědělo, že divadlo neexistuje jinak, než teď a tady, že cokoliv a kdokoliv může být v divadle čímkoliv a kýmkoliv a že pohádky se dají a mají interpretovat bez okolků a bez zbytečného respektu. Hned toto druhé festivalové zastavení – nebo alespoň repríza, kterou jsem v Alfredu ve dvoře viděla já – mělo ovšem jedno velké specifikum, totiž že na představení pro děti od 3 let tvořilo velkou část publika diváctvo druhého stupně základních škol. I herecké kvarteto se zdálo být trochu zaskočeno, ačkoliv neuhnulo z diváckých interakcí a motivovalo puberťáky, aby šuměli jako moře, kreslili obličej kartonovému Honzovi, nechali se oskenovat na scéně, jestli jsou dost hloupí na to, aby mohli ztvárnit hlavního hrdinu nebo se chopili nařezaných kartonových krabic a vytvářeli s nimi vlnobití.
Snad ještě víc než herecké kreace Kristýny Dámové, Tomáše Podrazila, Štefánie Šubové a Jana Vejražky mě potěšily reakce pubertálního publika, které nejenže se bez okolků zapojovalo, tleskalo, šumělo, odpovídalo, malovalo a smálo, ale během děkovačky dokonce nadšeně houkalo a pískalo. Vzhledem k tomu, že hlavním tématem inscenace bylo poukázat na to, že hloupost může být dosti relativním pojmem a hraní si není činnost vyhrazena pouze dětem, mi takové bouřlivé reakce udělaly obzvlášť radost.
