Hongkong, 2,6 hektaru a 50 tisíc obyvatel. Kaulungské opevněné město (v angličtině Kowloon Walled City), obrovský spletitý a dost tajuplně svébytný dům, který stával na jednom z hongkongských ostrovů, zaujal i tvůrce a tvůrkyni z divadelního spolku FRAS. Jejich objektový projekt určený diváctvu od 8 let s názvem Kawloon: Největší dům na světě, obří budovu, nad kterou neměl vládu jediný ze státních aparátů, prozkoumává coby kouzelné místo, které zkrátka musí být objeveno. Inscenace se ale nepouští do politických či společenských výkladů, pohrává si jednoduše, a přitom originálně a poutavě, s elementem zvědavosti, fantazie a hledání sama sebe.
S atraktivní vynalézavostí tak herci Antonín Brukner a Matěj Šumbera na malé ploše Mimprovizace v Alfredu ve dvoře rozvíjejí pohádkově laděné putování mladíka Tuana, který se má do bludiště připomínajícího Kawloonu nastěhovat. Využívají k tomu příjemně upokojující tmu, diaprojektor a pro inscenaci vytvořené projekční baterie. Díky tomu dávají vzniknout v podstatě dokonale minimalistickému, ale rozverně hravému vyprávění, které se odehrává na plátně před hledištěm. Úvodními textovými informačními panely a patrně původními diapozitivy z 80. let, kdy dům fungující jako samostatné město ještě stál, udávají celku rámec a uchycují jej v reálných konturách, ze kterého ale režisérka Johana Bártová přechází i do abstraktnějších tvarů a animace.
Baterkami na plátno totiž herci promítají jednoduché fragmenty mladíkova těla a obličeje s různými grimasami, které Tuan střídá často, protože ubytovat se v kolosu žijícím svým vlastním rytmem není vůbec jednoduché. Musí plnit jeden úkol za druhým, poznává různé postavičky, které se mu jako v nekonečném labyrintu vyjevují a leccos se o sobě dozvídá. Společně se svou svéhlavou ale věrnou psí parťačkou Aiko hledají ve změti uliček, příběhů a nástrah jeden klíč od bytu a jediné červené dveře, jež k němu vedou. Dvourozměrná světelná animace doprovázena vtipnými replikami a dialogy či chvíli melodickou, jindy napínavou hudbou, a akčními zvukovými efekty Jakuba Šulíka a Matěje Šumbery pak vytváří vtipně nostalgický efekt starých videoher.
Sledujeme tak hrdinu Tuana, kterému se zprvu kolosální stavba hnusí, jak objevuje její kouzlo, bojuje s padouchy (třeba s kuchařem z restaurace, který chce uvařit a servírovat Aiko) a možná si poprvé v životě uvědomuje svou samostatnost, ale i sílu svobodné vůle a důvěry. Putuje bludištěm Kawloonu a připomíná nám, že lidská zvědavost jde ruku v ruce se zdravým strachem. Výběr obřího domu coby klíčového námětu inscenace se navíc stává nápaditou metaforou pracující s dětskou představivostí a optikou – když jsme malí, zdá se nám vše kolem nás obří, trochu tajemné i strašidelné, ale zároveň hodné objevení a prozkoumání. Tuan, ačkoliv je zjevně mladý dospělý, s takovou optikou na svět kolem sebe nahlíží. Ten jeho je navíc tvořen výhradně kolosální stavbou, která v sobě nese desítky tisíc lidských životů, příběhů a vzpomínek.
