Jednou večer, docela pozdě večer, v půlce ledna 2024 mi na hotelu v Prostějově (zdravím Městské divadlo Prostějov) zazvonil telefon. Whatsapp. Neznámý a fakt dlouhý telefonní číslo. Nějak jsem si, nevím proč, myslela, že by to mohla být kamarádka ze Slovinska (zdravím Lutkovno gledaliště Ljubjana), tak jsem to zvedla.
A já to mám teda tak, že když se mi někdo představí do telefonu, tak to okamžitě vypustím, takže jsem neměla tušení, kdo ta milá slečna, která se mnou mluví, je. A švitořila, jak je jí velkou ctí, že mi může oznámit, že moje představení Mauglí bylo vybraný na jejich festival.
A já, no tak to je super, to mám strašnou radost a neměla jsem páru, o jakým festivalu mluví. Před Vánocema jsem totiž vyplnila několik přihlášek na různý festivaly a ani si nepamatovala na jaký.
Musela jsem ovšem držet dekóru, a tak jsem se radovala s ní a jen tak mezi jásáním se jí ptám, a kdy že přesně ten festival je? A ona, že v březnu. Ahá! V březnu? Je půlka ledna… Fajn, to nějak dáme. A kdy přesně? Třináct až sedmnáct. No, dobrý, to pude.
A až budu plánovat cestu, tak abych věděla, co mám šoupnout do Waze, kde to jako úplně přesně je? A vona že, Santo Domingo, Dominikánská republika (dále jen DR). A já že jasně, to není problém. Tak to se těšim, hoďte mi to prosím do mailu, já na to mrknu a domluvíme detaily. Rozloučily jsme se a já jsem omdlela.
Pak ještě po druhý, když jsem četla ten mail, kde bylo, že nehraděj mezinárodní dopravu. Snad nebudu muset na produkci vracet diplom, když tady přiznám, že jsem prostě vyplnila přihlášku, aniž bych si ji přečetla tak nějak celou. No, bylo to tam. Karibik, ubytko, gáblík na celej den, po ostrově není problém a letadlo sami. Když jsem to vyplňovala, tak jsem snad ani neřešila, že je to na druhý straně světa.
ALE, to je zase ale bomba, ne? Kdybych byla při smyslech, nikdy bych se do takovýho open callu nehlásila, ale byly Vánoce, to je čas zázraků. Odborná porota vybrala Mauglího ze sedmdesáti devíti přihlášenejch představení ze třiadvaceti zemí z celýho světa. Tak to tak asi má bejt. Du do toho.
A stal se další zázrak. Elza mi v tom mailu taky psala, že kdyby to na mě bylo trochu moc hrrr (takže se ukázalo, že opravdu nejsem dobrá herečka a moje předstírání do telefonu, že o všem vím a nic není problém, ji neoblaflo), takže mi nabízí, že se můžu zúčastnit až ročníku 2025 a všechno v klidu naplánovat. Teda, to jsem si na začátku myslela, že v klidu. Ale druhá strana byla v klidu. Systém „maňana“ je v dominikánský produkci vycizelovanej k naprostý dokonalosti. Maily nepoužívaj, všechno se řeší přes Whatsapp. Frekvence odpovídání na dotazy je v řádech tejdnů. Přesnej termín představení jsem dostala měsíc před odletem. Kde budeme bydlet, mi řekli den předem. Dokumenty pro grant jsem k opravám vracela asi desetkrát. Proč to tak bylo, jsem zjistila až na místě.
Ale zpátky do ledna 2024. Ferman na sezónu 24/25 jsem měla eště poloprázdnej, tak jsem proškrtla druhou půlku března a začala zjišťovat ceny letenek. Mdloby číslo tři. Naštěstí mi můj milovanej Stanislav Doubrava (zdravím do Liberce) řekl, ať si podám grant na Ministerstvu kultury, že tam maj výzvu na vysílání umělců do zahraničí. No, snad nebudu muset na produkci vracet diplom, když tady přiznám, že to mě samotnou nenapadlo, a že jsem do tý doby, žádnej grant nepsala. Když vyhlásili tu výzvu, tak jsem sebou zase sekla. Naštěstí mám spoustu schopnejch kamarádek, a tak jsem s pomocí Marty Ljubkové (zdravím do Dejvického divadla), Báry Kalinové, Dominiky Špalkové (zdravím do Hradce Králové) a Stanislava Doubravy (do Liberce jsem už zdravila) podala ten grant. Mi to dali, tak jsme letěli.
S Mauglím jsem už na festivaly letěla. Do Finska, třeba. Mám výpravu od svého scénografa Luďka Josky geniálně vymyšlenou tak, že je na jevišti dostatečně velká, ale sbalená se dá do letadla odbavit jako zavazadlo a nemusí se řešit cargo. Finsko je ale ve srovnání s Dominikánskou za rohem. A z Prahy do Santo Dominga nic přímo neletí. Nervy s přestupem si do života dávat nebudu. Tak jsme jeli autem do Frankfurtu. Den předem, je to přece jenom sedm hodin jízdy z naší vesnice, letělo to v jednu, musíš tam bejt tři hodiny předem, něco se cestou po…re, tak je potřeba rezerva. Hotel byl přímo na letišti. Ráno jsme si dali vydatnou snídani a vyrazili. To jsem ještě neřekla, letěl se mnou Luděk, ten můj skvělej scénograf. Já mám na letišti vždycky nervy, aby mi ty dekorace vzali, nestálo to moc peněz za nadváhu, ale tentokrát měl nervy Luděk z letu přes oceán, a když má nervy někdo jinej, tak já je pak nemám, i když je nemá z toho, z čeho bych je měla já. A navíc, Němci byli úplně v pohodě. Mauglího odbavili bez problémů a poplatků. Paráda. Letěli jsme přímo do Santo Dominga, jen s krátkou zastávkou už na ostrově, v Puerto Plata. Tam část pasažérů vystoupila, pak vyhnali i s batůžkama nás ostatní. Mauglí zůstal v letadle. Museli jsme udělat malý kolečko po letišti, projeli nás scannerem a znova jsme šli před gate k letadlu. Postavili nás všechny do řady kolem zdi, batohy jsme museli položit před sebe na zem, a ještě nás prokontrolovali vlčákem. Nikdo z nás naštěstí cestou nestihl vypěstovat žádnou trávu nebo tak něco, tak vlčák nic nenašel a my mohli zpátky do našeho letadla. Tam seděli úplně jiný lidi, včetně Simony Krainový. Letělo se asi půl hodiny do Santo Dominga. My jsme definitivně vystoupili, Mauglího vyložili a letadlo nabralo další lidi a letěli zpátky do Frankfurtu. Složitá logistika.
Přijel pro nás Ovi, řidič, jehož styl jízdy byl obdivuhodný. Po pěti minutách Luděk uznal, že nebylo třeba bát se o život v letadle, ale jestli na tomhle zájezdě zahyneme, pak na cestě z letiště ve vínovém tranzitu Oviho. Bílé čáry na silnici pro něj nic neznamenaly, blinkr si rozhodně nechtěl ošoupat a s ostatníma účastníkama silničního provozu komunikoval pouze pomocí klaksonu. A dělali to tak i všichni ostatní účastníci. No, fungovalo jim to evidentně, dojeli jsme do divadla Theatro Nova, kde sídlí i nadace divadla Cúcara – Mácara, pořádající festival. Tam nás čekala Ana a Basilio, majitelé divadla a organizátoři festivalu Feria Internacional de Títeres y Objetos. Taky nás čekala vynikající home made večeře. A Luďka i tolik očekáváný dominikánský Brugal. A taky nás čekalo zjištění, že nikdo neumí anglicky. Pouze ona Elsa, dcera Ana a Basilia, s níž jsem telefonovala a vyřizovala celý zájezd. Ukázalo se, že její produkční tempo bylo tak pomalé, protože není produkční a ani v divadle nepracuje. Studuje, píše magisterku, učí se na zkoušky, má celé dny praxi a celé to řešila proto, že jediná mluví anglicky. Než se přes ní dostal můj dotaz k jejím rodičům, než jí v systému „maňana“ dali odpověď a než mi ona předala jejich odpověď zpět, uplynul měsíc. Fakt nevim, jak by to vypadalo, kdybych se rozhodla jet hned ten první rok. Ale co, nakonec to klaplo, ne? Člověk se naučí nehysterčit, a i když je pohoda, dá se něco zařídit. Luděk mluví španělsky. Svým způsobem, ale mluví. A tak se jeho pozice tlumočníka „když bude potřeba“ změnila na „bude potřeba pořád“. Elsa už se do našeho odjezdu neukázala.
Hned večer jsme se na večeři seznámili s dalšími účastníky festivalu. Argentinka Pali, která měla sólo špíl s marionetou na nitích, Babka se ta loutka jmenovala. Sama si ji vyrobila na workshopu v Praze. Hustý! Pak Kubánka Luna a její parťák Christian, kteří tam měli několik inscenací a zůstávali ještě další dva měsíce a s Basiliem zkoušeli jeho novou inscenaci. Poslední soubor, který se festivalu účastnil jsme nestihli, hráli týden před a už byli pryč.
Po jídle nás naložili do auta a odvezli do hotelu. Ten na webu vypadal a tvrdil, že je čtyřhvězda. Již na prvý pohled bylo jasné, že tomu tak není. Hned na recepci, na který neseděl recepční, ale údržbář se zjistilo, že měl pokyn dát dvěma bělochům pokoj, ale že už nějaký dva běloši přišli, tak jim ho dal. No, tak se teda šel kouknout, kam by náš šoupl. To už jsme měli s Luďkem v nohách 22 hodin, z toho 12 v letadle, byla půlnoc a stavba byla domluvená na desátou dopoledne. Frajer dorazil asi za deset minut a řekl, že to pude. Zavezli nás do nejvyššího patra, kde jsme ze schodiště vstoupili do velkýho obýváku, ze třech stran obklopenýho balkonkama, byla tam kuchyňka, a já, že parádní apoš jsme nafasovali! Ale zahli s náma za roh, kde byla temná chodbička a jedny dveře vedle druhých a na nich jedna, dva, tři, a šest bylo naše. Pokojíček 20m2, postel, zahradní lavička a vestavěná skříň. Zamčená vestavěná skříň, ale na jedný úchytce viselo jedno ramínko. Tak, mělo to i koupelnu a záchod, ale v umyvadle netekla voda. A nebyly tam ručníky. Ty jsme s sebou neměli, protože jsem měla poměrně náročnou WhatsAppovou konverzaci s Elsou o tom, co si teda máme vzít s sebou, když pořád nevíme, kde budeme bydlet. Chvíli totiž hrozil pokoj přímo v divadle, a to nikdy nevíš, co tam všechno nebude. Tvrdila, že ručníky asi, ASI!, mít nemusíme. Batůžek byl nanormován na 8kg povolených leteckou společností. Těch 20kg pro každého objednaných v letence, sežral Mauglí. Tak jsem ručník asi neměla. A už jsem neměla ani sílu to poslat Luďka řešit, protože jediná anglicky mluvící bytost byla pryč a údržbář anglista nebyl. Ani germanista bohužel, protože Handtuch bych do kupy ještě dala. Šli jsme spát.
Ráno jsme zjistili, že je hotel plnej americkejch misionářů, který se po snídani nad našim jídlem nastříkali opalovacíma grémama a repelentama (aspoň bylo co na chleba) a vyrazili šířit. Snídaně byly od sedmi do jedenácti, podávané na plastovém servisu s plastovým příborem a v osm to všechno sklidili a zavřeli jídelnu. Každý den byl bílej tousťák nebo omaštěná opečená bageta, na kolečka nakrájenej opečenej párek, vajíčka, marmeláda, burákový máslo, kukuřičný křupinky a kafe. Jo, mlíko. A banány. To si pak vzpomeneš na včerejší německou nadílku. Naštěstí jsme kvůli posunu času nemohli dospat budík, co byl na půl devátou, a tak jsme ty poklady americký kuchyně stihli. Jelikož jsme měli do deseti, kdy byla v Palacio de Bellas Artes, kde jsem měla v rámci festivalu odehrát čtyři představení pro školy (rozuměj, každý den jedno) naplánovaná stavba, čas, šla jsem se opalovat na střešní terasu. Cestou jsem zjistila, že na jednom z balkónů žije Chihuahueño, neboli Čivava. Vypadala, že je v posledním tažení. Stála, nohy se jí klepaly všechny čtyři a olizovala hromadu koleček párku, co byl k snídani. Rozhodně to neměl bejt poslední vopelichanej pes bez dozoru, kterýho jsme měli v DR potkat. Přes den to nebylo tak markantní, ale za tmy vyrážely do ulic gangy toulavej psů. Bylo to skoro jako v americkým filmu. Protože gangů bylo víc. Druhej, kterej s tím psím sváděl každou noc tvrdej boj o odpadky, byl krysí. Jako, jednu dvě za život u nás vidíš, plaše v noci přeběhnout přes silnici. Ale desítky nebojácnejch, vypasenejch krys, který ti koukaj do vočí a čekaj na příležitost (jestli teda po tý babánový šlupce, co se válí v místě tvýho příštího došlapu ujedeš, zlomíš si vaz a vona ti bude moct v klidu vyžrat voči), a jenom když seš hodně votrlej, tak deš dál a voni teda na poslední chvíli uhnou. Ale nerady. Přes den jsou zalezlý a trávěj. To je nepotkáš. Jen pár psů. Nedalo mi to a po pár dnech jsem se zeptala majitele hotelu a jeho ženy, což byli strašně milý a ochotný lidi, jestli vědí, že maj na baráku dodělávající Čivavu. Překvapivě to věděli. Prej ji tam přivezla jejich dcera z Floridy (proto jsme se asi domluvili anglicky – světlá výjimka v populaci), jmenuje se Lily, je jí 14 a je slepá. Lítosti nad stvořením mi neubylo. Ale aspoň jsem věděla, že se o ni staraj. Párek střídala rejžička s masíčkem a každý ráno se na terase sušily vypraný pelíšky. A od místní fauny zpátky k divadlu.
Do práce jsme to měli asi pět minut pomalou chůzí. Rychle se jít nedalo, všude cestou byly odpadky a popadaný dráty elektrickýho vedení. Ale jsme mrštný, prokličkovali jsme bystře a byli na místě přesně v deset. Budova to byla monumentální, s kopulí, hlídaná vojákama s flintama. Na recepci o nás nikdo nevěděl. A zase, nikdo ani slovo anglicky. Luděk dělal, co mohl, ale o festivalu nikdo neslyšel. Naštěstí přišla na směnu slečna, která něco věděla, a ještě věděla i anglicky. Vedla nás asi pět minut podzemníma chodbama někam. Luďkův sen z minulé noci, jak nás vyzvedávaj na letišti a vezou nás dodávkou mimo město, a najednou je jasný, že není žádnej festival, ale budeme naporcovaný na orgány, začal nabývat na konkrétních obrysech. Stal se ale zázrak, ledviny nám v útrobách zůstaly a slečna nás zavedla do suterénního kanclíčku, kde pán věděl. Zavolal Basilia (pro ty, co zapomněli, ředitel festivalu), kterej měl přivízt ze svýho divadla dekorace, který se tam po příjezdu z letiště uskladnily. Basilio řekl: „Aha, už jsou tam? Tak já to naložim a jedu.“ To bylo půl jedenáctý. Jeho divadlo bylo od Palacio de Bellas Artes pět minut pěšky, autem dvě. Přijel po jedenáctý, prej byla zácpa. Postavila jsem to a začalo anglicko-španělské svícení. S Basiliem přijel z divadla i Kubánec Christian, kterej uměl trochu anglicky, takže to vypadalo tak, že co nesvedl Luděk sám se španělštinou, to jsem zkusila na Christiana anglicky a on španělsky předal místním technikům a Luděk nějak zpátky mě překládal, co jim říká a já zase říkala Luďkovi, ať Christianovi řekne, že to není ono, tak on zase na něj španělsky, já pak zbytek anglicky a on pak osvětlovači… a tak pořád dokola. Půl hodiny, třeba. Nasvítili jsme to dokonale, i štych byl.
Pak stejným tlumočnickým kolečkem nastalo vysvětlování světelných změn. Mauglí je bez slov, scénář není, musí se to popsat po situacích, ideální předvádět a řikat: „Když se medvěd otočí, smutně sklopí hlavu, začne tahle hudba, tak už to jde do fadeoutu.“ A podobně. To jsme zvládli taky parádně. Zase cirka půl hoďky. A byl čas oběda.
A to byla jiná krása. Ana, prezidentka festivalu a hlavní manažerka divadla s pomocí Berta, milého, ale nemluvného asistenta všeho, vařila v divadle pro všechny obědy a večeře. Speciality dominikánský kuchyně. Několik druhů pečenýho masa, dušená zelenina, rýže nebo brambory, různý exoticky chutnající vomáčky a přelivy, saláty a dezerty! Když člověk každý ráno u plastový americký snídaně myslel na dominikánskej oběd a večeři, dalo se to přežít. Tam se příděl živin z americkýho systému „mastný chléb a mastný párek“, vedoucímu ke kurdějím, kompenzoval plnou vahou. Teta Áňa vařila skvěle, dokonce si dala se svojí asistentkou Cindy práci, že vyrobily ceduličky v angličtině, abychom věděli, čím se živíme. Bylo to božský. Festival byl spíš rodinnýho typu, a tak se k obědu a večeři sešli vždycky všichni, konverzovali, španělsky konverzovali, i Luděk konverzoval, takže já měla čas na jídlo. Když se na mě někdo podíval, jestli souhlasím nebo se bavím, s plnýma žgraněma jsem se usmála a dál se soustředěně věnovala pečeným banánům v karamelu. Tenhle karibskej systém stravování měl jen jednu drobnou nevýhodu. A to time management. Každej den nám na otázku, kdy bude oběd řekli, že v jednu. Tak mi, poctivě, s švýcarskou přesností, přišli z hotelu ve 13.00 hodin a oni, když na nás uviděli, začali vařit. To samý na večeři, tam to akorát bylo ve 20.00 hodin. Vařili dlouho a my seděli na plastovejch zahradních židlích a taky vařili, ale se, v horku.
A takhle to bylo i v divadelním provozu. Na smlouvě, v mailech, na webu i na plakátech máš začátek špílu v 10.00 hodin. Já chodila v 9:30. Tak, měla jsem postaveno a nasvíceno, make up dílem z hotelu, dílem přilepenej na furt. Kostým na sobě za minutu, kontrola rekvizit, nastavení hudby a čekáš. V normálních zemích, už ti děcka dávnou řvou pod voknama šatny, ale tady ticho. A je deset a ticho. V deset deset, se tě přijdou zeptat, jestli můžou pouštět. Když se totiž napíše, že je to v deset, tak v Karibiku to znamená, že v deset teprve začnou chodit první diváci. Jupí! To mi ale neřekli, až po pěti dnech, kdy jsem hrála od šesti pro veřejnost a ve čtvrt na sedm nebyla v auditoriu ani noha. Mimochodem, to mi taky neřekli, že budu mít přidaný představení. Bylo to sice v podmínkách, že se to jako může stát, ale ofiko, ani ve smlouvě, to nebylo potvrzený, že mě se to zrovna stane. A koukám najednou na plakátě, že hraju i v sobotu večer. A v jiným prostoru, tam u nich v divadle.
Workshop, kterej byl součástí balíčku, kterej si platili, se nekonal. Asi den před naším odletem si řekli, že by to asi neklaplo, kvůli jazykový bariéře. Plánovala jsem s přihlášenejma frekventantama dělat základy animace a fázování s loutkama z Mauglího. Sice jsem se dost bála, co mi z nich zbyde, ale nebylo moc jiný cesty. Váha na letišti je nekompromisní. A domlouvat, aby oni zajistili cokoli? Druhá část workshopu měla být hlasová. K rozpohybovanejm loutkám z indický džungle jsem je chtěla naučit, jak dělat zvuky zvířat, především, u publika velmi oblíbený, housenky. Tak to neklaplo.
Člověka tam pořád držej v pozoru, musíš bejt ve střehu. Sami maj ale pohodu. Všichni jsou hrozně milí, hodný a ochotný. Ale v takovym svym pojetí času. Pochopila jsem, že to nedělaj naschvál, oni to tak maj prostě přirozeně nastavený, že není kam spěchat. Všechno stejně nakonec klapne. Šílíš sice, a ačkoli se to koná v karibském ráji, chceš, aby to vlastně bylo třeba v Německu nebo Švýcarsku, tam je to pyntliš. Ale na jihu je maňána, tak se musíš přizpůsobit. V tomhle módu jsem odehrála jsem celkem pět představení ze čtyř. Děcka, chodily do divadla na čtvrt na jedenáct, kolem půly jsme začli. Mauglího jsem záměrně vyráběla na export. Zatím se ukazuje, že to byl dobrej tah. I děti na druhý straně planety šly s příběhem jako tady ve Žďárkách. Reagovaly mi tak, tak jak chci, nikdo španělsky nekafral, že tomu nerozumí a pedagogové neměli tendenci polohlasem vysvětlovat, co se na jevišti děje. Po představení, se děti vyhrnuly na jeviště (ačkoli se mě na to nikdo nezeptal, a já to fakt nedovoluju, neboť divák na jeviště nepatří), protože je k tomu vyzvali. Taky začal kolovat mikrofon a byl prostor pro dotazy. Děti mi na školní představení náborovali z lepších škol, takže velká část z nich, na rozdíl od učitelů, mluvila aspoň trochu anglicky. Tak jsem zjistila, že představení se jim moc líbilo, nejvíc asi medvěd, vlk, opice, housenka, tygr, papoušek, slon, Mauglí, pavouk, had, motýl a nic jinýho už tam není. Takže všechno. Všichni chtěli vědět, jak dělám kouzlo v kytkama na začátku, který se mi pod rukama samy z ničeho nic objevujou na scéně. I tady stejně jako všude jinde dostaly odpověď, že to je tajemství. Ale, zklamaný neodcházely. Loutky si prohmatali jak u doktora a každá třída má asi milion fotek s dekorací. A mnou. Jednou jsem se od Texasanů, kterým jsem hlídala děti naučila americký úsměv na fotky. Ale dělat to dvacet minut v kuse? Křeč v sanici jsem měla každej den až do oběda. A to už víte, že ten byl pozdě. To byly čtyři dopolední pro školy, o kterých jsem oficiálně věděla. Pak v sobotu večer přišlo na řadu to neohlášené pro veřejnost. Tak, když už jsem to věděla z plakátu, tak se už ve čtvrtek ráno ptám, jak to v pátek po představení bude s výpravou. Že jsem v 11:15 sbalená a připravená k převozu do divadla. Do očí mi přes Google translator (který se stal nedílnou součástí naší komunikace od doby, kdy Luďka potkala nevolnost a zůstával chudák sám, jen s Netflixem, na hotelovém pokoji) řekli, že tam budou v 11:15, naložíme to a vodvezem. V pátek po posledním v Bellas Artes v 11:15: já sbalená, všichni si už dotiskli ruce a otřeli slzy po loučení, děkování za spolupráci a účast, jeviště vytřený, hlediště vyvětraný a auto nikde. Tak zase plastový židle a čekání. Pak Luděk napsal tetě Áně, kde má jako manžela, že na něj čekáme, jak bylo domluveno v kulturáku. Řekla nám, ať to tam necháme a přijdem na oběd, že pro to zajede pozdějc. Kulturák to byl fakt velkej, personálu hodně, kluci z techniky, který mi představení odbavovali, a jako jediný v celým baráku měli páru, co jsou ty divný černý pytle a bedny zač, byli dávno doma. Nechtěla jsem dělat Bardotku, že si tam na to sednu a budu si ten poklad hlídat, než někdo přijede, ale šťastná, že to tam zůstane úplně bez dozoru, protože laxní pohled vrátného z desátý zadní (tudíž moc nepoužívaný) vrátnice, jasně říkal, že jsou mu ty věci úplně ukradený, ať si tam klidně ležej, a ať je si klidně kdokoli odnese, sem taky nebyla. Před večeří to přivez. Mezitím nás ještě stihli vyvízt na výlet.
Produkční traumata jsem chtěla kompenzovat každé odpoledne na pláži, která byla asi tři minuty chůze od hotelu. No, to jsem se spletla! Z terasy hotelu vypadal Karibik krásně, a ani cítit nic nebylo. Když se ale člověk blížil k vodě ulicema plných odpadu, nos mu kromě elektrického vedení dráždil i podivný zápach. A měl taky z čeho bejt. Pláž i okolní skaliska pokrývala souvislá vrstva bordelu vyplavená z moře. To tam nikdo nenechal po dlouhém relaxačním pobytu na lehátku. Nikdo tam nebyl, se tam nechodil opalovat ani koupat. Moře bylo tak špinavý a smrdělo, že by se to obojí muselo prosekávat sekerou. Tu by nám do letadla nepovolili. No, škoda. Touhu po hnědi naštěstí zachraňovala hotelová terasa. Bylo krásně. V Dominikánské Republice je pořád ve dne 28 a v noci 24°C. Jenom někdy prší. Moje touha po pobytu na pláži byla zřejmě tak silná, že prosakovala do myslí organizátorů festivalu. Naplánovali proto hromadný výlet na pláž za městem. Za vydatného deště a nezanedbatelně prudkého vichru nás, dvě hodiny po sjednaném čase odjezdu, naložili sedm do pětimístného osobního vozu čínské výroby. Za mohutného troubení, ignorování čar vyznačených na komunikaci a neočekávaného (a často i neopodstatněného) testování brzdy a plynu, jestli dobře reagují, když se na ně pořádně dupne, a zda se to dá i v rychlém sledu střídat, jsme vyjeli na koupačku. Já nevim, jak tam to dělaj, ale těsně před tím, než jsme dorazili do cíle, monzun ustoupil a vysvitlo ono pověstné karibské slunko. Potom, co muž se zbraní telefonicky ověřil Basiliovu rezervaci v plážovém klubu, jehož je členem a zkontroloval naše doklady, rozběhli jsme se ti, kteří nemají moře denně pod zadkem do vln. Kubánci a Dominikánci si sedli do stínu a objednali, včetně řidiče, alkoholické nápoje. Shovívavě nám shromažďovali a ochraňovali na stůl donesené poklady z pláže. Kameny, mušle (fakt velký), korály, Dominikánské Pesos (DOP) a vše další ze seznamu věcí, které je zakázáno vyvážet z ostrova. Pak jsem uviděla ve vlnách blízko břehu žraloka. A nebyl to žralok, ale rybář. Seděl na serfu asi. A za chvíli ho vidím, jak kráčí po pláži. Z podpaží mu čouhá harpuna a z kýble tři obří ryby. Šly na mě mdloby. A když jsem viděla, že za rybářem bystře běží s peněženkou Basilio, bylo mi ještě hůř. Nejsem zrovna milovníkem ryb. Ani ve vodě, ani na talíři. Takže jsem si celou cestu zpátky do města představovala, jak asi tu rybu, která se v igelitce zmítala (nervy) vzadu v kufru, k večeři uvaří. Bylo totiž jasné, že byla zakoupena proto, abychom byli definitivně přesvědčeni, že teta Áňa je vynikající kuchařka, a že čerstvě chycenou, před tvejma zrakama na karibský pláži vyvrženou mořskou rybu si jen tak někde nedáš. No, nedám, já rozhodně ne. Eště kdyby z toho udělali rybí prsty nebo Fish and Chips třeba… Ale, na stole přistál hrnec, kuchařka hrdě zvedla poklici, podívala jsem se na jídlo a jídlo mi pohled oplatilo. Tak, jak to vyndali z igelitky to narvali do hrnce a něco, nevim, uvařili, upekli, to je jedno. Koukala na mě ta ryba vyvařenym vokem a mě se chtělo omdlít a plakat taky. Když jsem si nenápadně nandala jen zeleninu a sýr, byla jsem počastována mírně vyčítavou otázkou od hospodyně – prezidentky, zda rybu nebudu. Žaludek vyhrál nad etikou a odmítla jsem. Pak mi to ale bylo líto, takže jsem vlezla do talíře Luďkovi, ten tam měl jen filet bez končetin a smyslových orgánů, tak jsem si jako Jiřík, kousek z té ryby ochutnala. Byla dobrá, rybinou to cítit nebylo, takže škoda, že se to neservírovalo jinak, aby člověk neviděl, co nechce. Ryba se snědla do posledního oka. Ano, ani hlava nepřišla na zmar.
Ještě před tímhle gastronomickym traumatem jsem, plná energie z pláže, začala stavět, ať to mám hotový a budeme mít skoro celou sobotu volno na prohlídku centra. Nákupního pochopitelně. To historický jsme už viděli. Sáleček byl asi pro třicet lidí, jako pokojíček. V půli práce prošel okolo Basilio a jen tak mimochodem utrousil, že tam to hrát nebudu. A kde jako? Že venku, na dvorku, tam je víc místa pro lidi. Tak fajn, další věc, kterou doma skoro nikdy nedělám, nehraju venku. Prostě proto, že to představení je pak na prd. Tady se tě nikdo neptá. Ale seš na ostrově, nevíš, co ti nasypou do jídla a orgány, který to sypání nepoškodí prodaj na černým trhu, takže nereptáš. Sem to sbalila a šla s tím ven. Začala jsem znova stavět, a jak šel zase, jen tak kolem, tak mi řekl, že toho mám nechat, protože tam zejtra po o bude herecká škola. Skoro volná sobota pomalu mizela za obzor špinavého Karibiku. A to jsem ještě nevěděla, že dopoledne dojde na placení. Zase jsem to sbalila. Bych chtěla vidět třeba nějaký Němce nebo Švýcary na tomhle festivalu, jak by to dávali. Když jsme cca ve 23:00, teda hned po hodinu trvající večeři, která byla v osm, odcházeli plní odhodlání zase to nad krysama cestou vyhrát, zavolal za náma Basilio, že se sejdem ráno v deset a vyřídíme finance. Tak blbý, ale to může bejt max na půl hoďky, pak vyrazíme na shopping. Hahá, hahahá! Tři hodiny. Nejdřív podepisování papírů, šeků, kopírování pasů, fakt dost dlouhá diskuze, v jaký měně. Takže hoďka v kanclu. Pak první banka. Fronta jak v osmdesátým pátým na banány, až na to, že ty se tady válej všude. Když jsem vystála frontu, ve který jsem musela stát sama a dohlíželo na to několik mužů se zbraní u ledvin, nafasovala jsem od velmi nedůvěřivýho pokladníka sedm centimetrů vysokej štos Dominikánskej pesos. A to jsme se v tý dlouhý diskuzi v kanceláři nakonec dohodli (teda Google translator to za nás velkou měrou domluvil), že to dostanem v Eurech. Pesos nesmí ze země a dolary jsou taky na nic. Ale, problém měla vyřešit další hodina v další bance, kde jsme vystáli půl hodinovou frontu u směnárny. Pak už jen dvacet minut počkat, než se zprocesuje směna Peso – Euro. No, a balíček bankovek se smrsknul. A nákupy se přesunuly na neděli.
V sobotu večer pak přišlo na řadu finále. Velké představení pro veřejnost. Stavba na potřetí proběhla, ještě jsme to vytunili a obklopili scénu palmama v květináčích, kterých bylo na dvorku plno. Hned to chytlo divočejší nádech, ta indická džungle. Začalo svícení. Bil Gil, moc milej technik z divadla, kterej ovládal angličtinu, asi jako já němčinu (tj. velmi málo) mi začal předvádět, jak by to nasvítil. Já teda na light design rezignovala už den před tím, když mi řekli, že to bude venku. V šest je eště světlo, stage je orientovaná na západ, to nemá cenu vošoupávat žárovky. Ale Bil si nedal říct. Tak jsem se usmívala a kývala, že je to moc hezký, jak svítí, ale vůbec jsem ty světla neviděla, protože do scény smažilo slunko na plnej céres. Bylo nasvíceno, ani nevim jak a taky bylo dost teplo. Pódijko byl takovej blackboxík, pěkně se to tam během dne zahřálo. A to jsem ještě nehrála. Šla jsem se převlíct do kostýmu a nachystat se na scénu, neboť přístup na jeviště byl jenom přes diváky. Seděla jsem tam na zemi, schovaná za paravánem a rozpouštěla jsem se. Ani jsem se nehla, a teklo ze mě jak z vodopádu. Našla jsem si látkový pytlík od loutky, protože maminka mě učila, že Máťa Kopecký ji naučil, dávat si loutky pěkně po každym špílu do pytlíčku. Tenhle konkrétní pytlíček není zrovna z nejsavějšího materiálu, ale lepší než drátem do voka. Po půl hodině čekání na diváka, který nepřicházel (a to už bylo čtvrt hodiny po plánovaném začátku představení), byl nesavý pytlík durch. Když dorazili diváci a já se radovala, že konečně můžu začít hrát, přistála na jevišti teta Áňa a její Basilio. Oba mirkáky a začaly proslovy. Děkování, dlouhé seznamy sponzorů a důležitých lidí, na které se nesmí na veřejnosti zapomenout a já se dál pekla v pekle. Zhruba 40 minut po začátku představení na mě konečně došla řada. Byla jsem tak zpocená, že jsem nemohla chodit, protože se mi kalhoty přilepily na nohy jako leukoplast a nedovolovaly mi ohnout kolena. Na dřep jsem mohla rovnou zapomenout. Mělo ale i výhody. Přes pot jsem například neviděla, co mi pak Luděk vyprávěl. Jen si diváci sedli a já začala hrát, začali se zvedat, odcházet a vraceli se s pytlíkama popcornu. Řikala jsem si, že ho tam cejtím, ale pak jsem uznala, že to jsem nejspíš já, jak se peču. Když se všichni saturovali kukuřicí, začali chvíli koukat pochopili, že volná zábava nebude a dovolili si sledovat děj, a ne všechno okolo. Promarnili jsme jenom úvod, tam se skoro nic neděje. Jenom takový loutkářský kouzla. Nůůůda. Pak už to jelo, jak má bejt. Na konci aplaus. Poklona, poklona, poklona, nevim kolik, nepočítám. A hurá, konec! Sprcha. Přišla, a studená. Na jeviště vtrhla tentokrát celá delegace a začalo předávání diplomů, potřásání a líbání (nechápu, jak se ke mně vůbec kdo mohl přiblížit). Dlouhý Basiliův proslov, kde mi přišlo, že je nějakej dojatej a musel se na chvíli odmlčet. Když skončili, poslali mikrák do publika. A byl zase prostor na dotazy. Tentokrát to ale nešlo tak hladce, jako s prominentníma děckama z drahejch škol. Tady uměla anglicky jedna pani, takže systém se nastavil tak, že: někdo do mikrofonu položil španělsky otázku, mikrofon putoval publikem k té angličtinářce, ta mi otázku přeložila, pak mikrák ke mně, já anglicky odpověděla, mikrák šel zpět k paní a ta to řekla španělsky. A ano, dotaz mělo hodně lidí. Když už věděli všechno, co chtěli, nešli domů, ale byli vyzvání (ne mnou), aby se šli na jeviště fotit. Držela jsem se zuby nehty. Americkej úsměv jsem sundala po půl hodině. Všichni byli moc milí, představení mi chválili, to už jsem z té španělštiny byla schopná nějak rozklíčovat a šli domů. Sbalila jsem. Už do letadla, takže to zabralo mnohem víc času než jindy. Omotáváme to kilometrama fólií, bublinek a karimatek. Následná sprcha byla stejně na nic. Vedro dojíždělo ještě asi hodinu. Chtěla jsem jít spát, byla jsem úplně dehydrovaná, ale byla slavnostní večeře, zůstali významní hosté a po večeři mě zase nepustili spát, ale začalo se tančit. Že dokud mě nedostanou na parket a Bil mě nenaučí Merengue, nesmíme dom. Vrhla jsem se tedy pro vlastní záchranu na parket, využila všechny znalosti z hodin baletu pro dospělé a tančila jak rodilá ostrovanka. Po obrně. Ale, mohli jsme jít na hotel. Tentokrát jsme se nemuseli pasovat s hlodavcema (ten den by nade mnou jistě vyhráli), odvezli nás autem.
V neděli ráno jsme se rozloučili v hotelu a slíbili si, že se určitě vrátíme, Věci jsme si dali do divadla a šli nakoupit dárky pro rodinu. Taky jsme pořídili dárek pro naše nový přátele. Nechali jsme každýmu udělat fotku, jak jsme společně na pláži. Doják. Za ten týden nás měli rádi. Luděk mi říkal, že jak se při proslovu po mým představení Basilio odmlčel a polykal slzy, tak mluvil o nás, a že už odjíždíme. Denně opakovali, že se musíme za rok vrátit s další inscenací. Budeme to muset asi udělat, protože jsme tam nestihli spoustu věcí. Jako například vidět, jak dělají divadlo v Karibiku. Všechna dopolední představení se kryla a večerní jsem v době, kdy jsme tam byli, měla jenom já. Takže ostatní Mauglího stihli. A od loutkářů zvlášť člověk rád slyší, jak se jim to líbilo, a že byli dojatí. Večer jsme se se všemi v divadle rozloučili a odletěli domů.
Abych to shrnula. Dominikánská Republika je krásná, ale špinavá. Lidi jsou tam moc milí, ale maj svý tempo. Určitě ale stojí za to, to zažít. Jaký dělaj divadlo nevim, ale to naše se jim líbilo. Takže, mí Dominikánci mi rozumějí. Howk.
Jana Vyšohlídová
