Expedice Kida

Čistě subjektivní zpráva o cestě Naivního divadla z Liberce do Japonska a zpět, s inscenací Šššš, Šššš, Hú, Haf, pro časopis českých loutkářů, dle vlastních deníkových zápisků byla sepsána a editována autorem výše, či níže uvedeným.

20. 11. 2024

Snad abych nejprve vyjmenoval všechny členy naší „výpravy“, kteří nastoupí do letadla směr Ósaka s malou přestávkou na přestup ve finských Helsinkách.
Výprava jest to početná, ne však nijak naddimensovaná, pro potřeby řádného a bezproblémového výkonu a také representace libereckého loutkářského umění dostačující.
Kateřina Pavlů – ředitelka, Stanislav Doubrava – emeritní ředitel, Michaela Homolová – režisérka a umělecká šéfka, Marek Sýkora – loutkoherec, Adam Kubišta – loutkoherec, Antonín Týmal – loutkoherec, Petr Jelínek – šéf jevištní techniky a jediný technik, Martin Šulc – osvětlovač, Milan Blažek – zvukař a já.
…
Přistáli jsme v Helsinkách, je tu zima a hodně sněží, let z Prahy byl klidný. Kde jsou ty časy, kdy dávali malé občerstvení i na krátkých letech. Dnes si musíte zahnat svou únavu, nebo zvýšit nízký krevní tlak kávou za pět euro. Svačina, nic!
…
Letiště v Helsinkách je milé, je zde spousta obchodů se suvenýry, restaurací a kaváren.
Viděl jsem i mumínky, ale na to teď není čas, neb za chvíli nám to letí. Stále sněží.
…
S malým zpožděním nám otevřeli bránu a my, plni očekávání a vzrušení z nadcházejícího dlouhého třináctihodinového letu do vysněného Japonska, jsme nastoupili do železného (tedy spíše plecho – plastového) orla. Stále sněží.
…
Usadil jsem se, mám dobré místo, do uličky. Vybalil jsem si všechny věci potřebné k pohodlnému letu, zapnul obrazovku na sedadle přede mnou, navolil kameru na venkovní záběr zpod trupu letadla. Čekáme na start. Stále sněží.
…
Již hodinu čekáme v sedadlech na start. Přijel traktůrek před přední kolo našeho obrovského stroje a zaklesnul vodicí tyč, aby nás odtáhl na runway. Stále sněží.
…
Dvě hodiny v sedačkách a traktůrek se přes závěj nemůže pohnout ani o metr. Vystoupí z něj finský chlapík v beranici a já si říkám, že „Kaurismaki“ to vyřeší. Vyndal lopatku a pod kola chrstnul špetku písku. Traktůrek se ani nehne. Nervozita na palubě lehce stoupá.
Stále sněží.
…
Tři hodiny v sedačkách a ani o dva metry! Fin v různě dlouhých intervalech přihazuje pod kola písek, traktůrek se ani nehne. Stále sněží!
…
Po čtyřech hodinách v sedačkách začaly letušky rozdávat sušenky. Hmm, dobré, finské, máslové. Fin přihazuje, traktůrek se ani nehne. Stále sněží!
…
Po pěti hodinách odpojil traktůrek a odjíždí, letadlo stojí, sušenky došly. Stále sněží.
…
Po šesti hodinách už toho máme všichni dost, měli jsme raději letět přes Istanbul, než tohle sněhové peklo.
…
Pilot se ozval, hlášení, naděje v našich uších. Poletíme do Ósaky?
„Vzhledem k tomu, že jsme přesáhli naši pracovní dobu nemůžeme vás dopravit do cílové destinace. Vystupte si, omlouváme se.“ Někteří pasažéři pláčou. My jsme unavení a rozhořčení. Balím si své věci, co jsem si vybalil. Celá naše skupina vystupuje z letadla, náhradní let bude až zítra odpoledne, ale do Soulu. Do Soulu?!
…
Hotely v celých Helsinkách jsou obsazené. Náš přítel Ivo Barič je v Itálii a nedokáže nám pomoci. Jdeme si lehnout do letištní haly!
…
Už jsem prošel všechny obchody a kavárny. Třikrát! Na mumínky se můžu vyprdnout! Najít si místo na spaní. Je po půlnoci a let do Soulu je až po páté odpoledne. Stihneme tak možná alespoň stavbu v Ósace? Pozítří máme hrát.
…
Všichni jsme si našli nějaký kout na spaní, většinou na sedačkách, nebo na zemi, jen Standa nemůže ležet a tak spí v sedě. Má na sobě masku s kyslíkem. Je tu dost zima, fouká klima. Venku stále sněží!

21. 11. 2024

Ráno. Začali chodit lidi, už se nedá spát. Do odpoledne je mraky času.
…
Nesnáším finskou kávu a nenávidím mumínky!
…
Je odpoledne! Venku je už zase tma. Stále sněží! Jsme unavení, ale plni očekávání.
Před námi je dvanáctihodinový let do Soulu.
Otevřeli bránu. Jdeme.
…
Jsme v letadle. Vybalil jsem si. Zapnul obrazovku před sebou. Nastavil kameru. Traktůrek nikde. Stavbu v Ósace snad ještě stíháme
…
Po dvou hodinách v sedačkách to začíná být lehce depresivní. Ha, naložili kufry!
Přijel traktůrek. Stále sněží.
…
Po čtyřech hodinách v sedačkách už nevím co mám dělat. Zatím jsme se nehnuli z místa.
…
A do prdele! Rozdávají sušenky!!! Stále sněží!
…
Po pěti hodinách v sedačkách: „Připravte se budeme startovat“. Traktůrek se pohnul!
Opouštíme Helsinky a rádi! Stavbu už nestíháme, neb přípoj ze Soulu do Ósaky již bude tou dobou dávno pryč.
…
Letíme, dobrou!

22. 11. 2024

Jsme v Soulu, Áázie na mě dýchla, kouzlo orientu je tu! Jsem zdevastovaný.
…
„Tak teď pojedete hezky všichni do hotelu vyspinkáte se a najíte. Spoj do Ósaky vám letí zítra odpoledne. joh-eun sugbag“. Představení v sobotu taky nestíháme. Nastává lehká panika a hodně telefonátů do Japonska. Beru si první lexaurin.
…
Hotel na letišti v Soulu je luxusní, máme s Míšou krásný a prostorný pokoj, příjemnou sprchu a milý záchod a hlavně poukázky na večeři a snídani.
…
Jídlo v hotelovém bufetu bylo fantastické a za velkými okny pořád létají oceloví ptáci.
Situace se uklidnila, představení v Ósace jsou zachráněna a přeložena na neděli. Ó velká sláva Takaki Kidovi a jeho umění kung-fu manažeringu.
Jdeme spát, dobrou.

23. 11. 2024

„Nemohu spát, nemohu spát. Tak nespi! Je skoro poledne.“ (Bezhlavý rytíř)
Jsme zpátky na letišti, juchů! Otevřeli bránu, nastupujeme do letadla směr Ósaka! Nesněží.
…
Opouštíme Jižní Koreu. Za dvě hodiny se vypotácíme do letištní haly v Ósace a stojíme další dvě hodiny na imigračním. Hadí fronta, chce se mi spát.
…
„Ano, jsme jedna skupina, ano, jedna skupina o deseti lidech a ano jsme loutkáři z Liberce“. Všichni jsme se dostali do země vycházejícího slunce a stojíme ve vestibulu a vítá nás náš Takaki. Pro nás od teď už jen Mistr Kida!
…
Jedeme do divadla Fenice Sakai Performing Arts Center.
Klece s výpravou na nás čekají. Nosíme, stavíme, chodíme kouřit na střechu, neb jinde je to zakázáno. V zákulisí nám japonští přátelé připravili bento – krabičky s jídlem, různé sladkosti, vodu, kávu a čaj, vše je vlastně takové prefabrikované, ale darovanému koni…
Čekáme na Martina až dosvítí. Já už jsem v podstatě „dosvítil“
…
Je noc. Vše je na zítřek nachystáno. Jedeme do hotelu.
…
Hotel. Pokoje jsou malé a máme s Míšou smoking room, zapálili jsme si, ale nedá se to vydržet. Odteď budeme kouřit jen venku.
…
„Pojďme si pokouknout Ósaku“. Tak jo, jdeme ven, nic tam není, tedy je, ale nic zajímavého. Ulicí tam a zpátky. Do večerky pro vodu a fantu.
…
Zpátky na pokoji. Malinká koupelna, ale vyhřívaný záchod, je libo automaticky vybidetovat řitní otvor? Jistě, stačí zmáčknout příslušné tlačítko. Ha, ááá, netrefil jsem se.
…
„Tak dobrou“. „Dobrou“.
Ráno se vstává, budeme hrát dvě představení, musím spát.
…
Nemůžu usnout. Koukám do stropu. Otevírám knížku, zavírám knížku. Beru si druhý lexaurin.

24. 11. 2024

Od pěti jsem vzhůru. Už se těším na snídani. Snídaňová místnost je malá. Kluci už ze svých misek konzumují veškeré zajímavosti, které by si kdekdo nedal ani k obědu. Já nejdříve kávu a vajíčka a pečivo, sakra, kde je nějaké pečivo? Není. Dám si k vajíčkům sladkou – „nevímco“. Je to dobré. Nejspíš si budu dávat příště k snídani jen to „nevímco“, To bude nejlepší.
…
Jedeme do divadla. Zajímavé, že autem je to zhruba dvacet minut, ale pěšky tři.
…
Hrajeme, přišli lidi, co měli přijít včera, přišli všichni. Nutno podotknout, že, a to se potvrdí skorem u všech představení. Jsou jak pěny. Probůh snad nehrajeme nějakou tragédii? Zasmáli se, bože, opravdu se zasmáli. Diváci velice distingovaní. Děkovačka famózní, aplaus veliký a po představení nadšené reakce, komunikace v japonštině. „Arigató, jste velice milí, ale já vám nerozumím ani prd“. Anglicky nikdo nemluví. Je to legrační.
…
Oběd. Opět krabičky. Dobré.
…
Druhé dnešní představení ještě lepší. Hlavně od nás.
…
Diváci odešli, balíme. Mistr Kida, zdá se, je spokojený. Standa-san také, už má v sobě třetí bento. Musíme si nasadit přilby na hlavy, neb při sundavání filtrů z reflektorů musíte mít vždy nasazené přilby. Koemisch.
…
Naloženo. Loučíme se s Ósakou. Na to, že jsme měli mít sight-seeing městem a návštěvu bunraku, jsme díky Finnairu a tomu jelitu, co neuměl traktůrkem projet sněhem, neviděli nic. Nevadí, ještě nám v Japanu zbývá spousta dní.
…
Jedeme do Iidy. Cesta celkem čtyři hodiny v malém autokaru, kolena se nevejdou mezi sedačky, musíme sedět hodiny narovnaní. A pod nohama kufry a batohy. Jest zajímavé, jak jsem se sbalil na tři týdny. Předpokládané teploty v Iidě v noci kolem nuly, přes den plus sedm, v Tokiu plus osmnáct a v Kyótu plus patnáct, mezitím zpátky do Iidy a pak vylezeme na Ruzyni do zimní plískanice. Vím, že jeden kufr mi nebude stačit, zvlášť, když chci přivézt nějaké dárky. Zatím neřeším, jsme na začátku.
…
Cestou, tak zhruba v polovině, vynikající bufet, nudle Udon (asi) vybrané v automatu vyrobeném tak zhruba v sedmdesátých letech. Vše v japonštině. Dobrodružství. A v podstatě jsme byli všichni s jídlem spokojeni, až na Míšu, vzhledem k jejím alergiím jí automat vybral jídlo na míru: krevety v rybí omáčce a bez přílohy. Tak tedy dobrou chuť.
…
Iida, moje milované město, zhruba 100.000 obyvatel, centrum japonského loutkářství, položené v údolí mezi horami, na obzoru se vzpínají japonské Alpy až do výšky přes tři tisíce metrů. Všechno, jen ne místo pro městskou turistiku. Bílého muže, nebo bílou ženu zde nepotkáte, anglicky tu opravdu asi nikdo neumí. Přes den v „centru“ nikoho není, jen pár starých lidí. V podstatě tady nikdo není ani ráno, ani večer. Můžete klidně kouřit i na ulici, což je ve velkých městech obtížné, kvůli zákazům a vyhrazeným zónám. Když jdete do obchodu, tak nevíte přesně do jakého, zda-li je to smíšené zboží, nebo zelenina, nebo prodejna luxusní elektroniky. Domy nízké, betonové, jen pár budov tvářících se jako „mrakodrapy“. Jedno muzeum, ale úžasné, jedna knihovna, Zoo jak v Opavě u divadla,
venkovské nádraží jako z anime filmů Makoto Šinkaie, autobusák pro dva autobusy. Ale skvělé restaurace. A to okolí, stvořené pro pěší turistiku. Tedy ne, že bych chtěl někam chodit. Je tady klid a můžete se spokojeně věnovat svému vnitřnímu světu a nic a nikdo vás nevyruší. Takže jak jsem Milanovi, toužícímu po rušných ulicích velkoměst, mohl klidně říci: „Tady si to užijeme kamaráde, to je skvělý, tady je úplný hovno“.
Budeme zde zhruba týden.
…
Silk Hotel, naše útočiště a náš domov na osm dní. Silk Hotel rozdělený ulicí na dvě poloviny. Na pravé straně směrem k nádraží luxusnější část, pokoje s tatami, futonem, papírovými stěnami, rozlehlými místnostmi a s výhledem na hory. Na pravé straně směrem od nádraží levnější část s menšími pokoji, bez tatami, futonu a výhledem na poštu. Bydlíme zde.
Rozhodně si není na co stěžovat.
…
Jdeme si nakoupit do FamilyMartu, který se stane takovou naší základnou co se týče jídla a pití.
…
Je noc, čtu si mangu Kitaró, dost se u toho bavím a zničeho nic, jakoby se zem zachvěla a pak ještě jednou, zvláštní pocit. Vzal jsem si prášky na tlak? Točí se mi země? Ve vteřině zabalená evakuační zavazadla, doklady, peníze, cigára, léky, a jdeme na recepci. Výtahem raději ne, už jsem viděl ve svém životě dost katastrofických filmů, takže se tak trochu vyznám. Na recepci, k mému údivu, dost flegmatičtí recepční. „Earthquake“ říkám! Nejdříve nerozumí, tak jim to předvádím pantomimicky. Smějí se od ucha k uchu. Dospějeme k tomu, že to nic není, jen třetí stupeň richterškály. Uklidnili nás. Tedy Míšu, mě ne. Vracíme se do pokoje. Stáhnul jsem si aplikaci a každou čtvrthodinu se dívám na epicentra. Beru si dva lexauriny. Dobrou.

25. 11. 2024

Ráno krásné, snídaně výborná. Nikdo to noční zemětřesení nezaregistroval, jen Tonda si myslel, že to japonské víno nějak více hází. Tak jste holt přišli o zážitek, no.
…
Dnes volný den, procházka po městě.
…
V poledne jsme byli pozváni na oběd a tradiční japonský čajový obřad.
Šli jsme všichni. Bento a výborná matcha.
…
Je večer, Míša chce na karaoke. Jdeme s Martinem a Petrem do hospody. Každý stůl má své soukromí ve formě látkových závěsů. V restauracích se smí kouřit. Dáváme si z jídelního lístku v japonštině „nevímeco“. Mělo to být kuře, ale nechutná to tak, je to však vynikající. Míša si nechtěně zvolila krevety s česnekem v rybí omáčce. Petrovi donesli pár připečených kůžiček, tak vypil sojovku a dal si další pivo. Bylo to krásné. Jdeme na hotel.

26. 11. 2024

Dobré ráno, dobrý den, pod polštářem hezký sen (Vánoce s Kulišákem).
Jedeme stavět. Do školky. Tak tohle jsem naposledy zažil ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně v osmdesátých letech. Kdo s tímhle nápadem tenkrát v ČSSR přišel, že kamenná divadla budou jezdit po školkách? Traduje se, že Pavel Polák, takže Pavle, díky! Nošení do patra, mezi kuchyní, jídelnou a hernou. Venku vyndáte dekoraci, vezmete ji do rukou, odnesete do předsíňky, přezujete se do pantoflí co vám nesedí. Dlouhá chodba a schody, další předsíň a konečně herna, zpátky, vyzout se z pantoflí, vzít další kus a znova to samé. Tak zhruba třicetkrát. Rozkošné japonské děti se motají pod nohama. Míša si získává malé děti na svou stranu. Mistr Kida jim vysvětluje, že jsme z Čeko. Pak už na nás vykřikují Čoko a pořád se smějí. Míša ve školkové knihovničce objevuje překrásné knihy s minimem slov. „Pepo to musim mit“. Tak jo. Já už jsem mezitím někde ztratil levou pantofli. Potím se. Vyloženo. Petr nechce, abychom mu překáželi při stavbě. Bude lepší, když se mu nebudeme motat pod rukama. Jdeme pryč. Odtáhneme i Standa – Sana, který by chtěl dělat všechno. Jen Míša hbitě používá klíč číslo třináct a osmnáct.
…
Venku je krásně, slunce, výhled přes rýžová políčka na hory. Podél cesty jsou stromy s kaki.
…
Postaveno. Odjíždíme společně na hotel, jen Adam, který má s sebou oblečení a boty na běhání se vydává v poklusu na svou každodenní dvacetikilometrovou výzvu. Jizerská padesátka se nezadržitelně blíží!
…
Je večer, Míša chce na karaoke. Máme toho za dnešek dost. Jdeme si pro sendviče a fantu do FamilyMartu. Potkáváme Adama, který nám vypráví o klecích na medvědy, které viděl za městem v horách. Používáme japonský emotivní chorál: „óóó“!
…
Čtu Kitaróa, je to výborný! Sleduju epicentra zemětřesení v aplikaci. Nahoře, asi třista kilometrů na sever je pět stupňů richterškály. Pro jistotu si beru lexaurin. Dobrou!

27. 11. 2024

Snídaně. Káva a sladké „nevímco“. Ještě stále jsem se neodvážil dát si ráno rýži, rybu, řasy,
omáčku z medvědích tlapek a opičí mléko. Většina už ano. Mára si bere čtvrté immodium a prokládá to černým uhlím.
…
Je deset hodin, hrajeme ve školce pro dvě stě dětí, obyčejně je snesitelných tak 75, ale budiž. Některé jsou tak malé, že je za naším nízkým prakťákem vůbec není vidět.
Hrozně hlučí. A vykřikují čoko, čoko. Neslyším hudbu. Hraju na nástroj trochu mimo rytmus i tóninu. Snažím se tvářit vyzenovaně, ale moc mi to nejde. Děti stále hlučí, pár jich sleduje děj, ti co jsou vzadu vstávají a volají na ty vepředu. Neslyším hudbu! Stále štěkám, i když nemusím. Vzal bych si lexaurin, ale nemám ho u sebe. Asi omdlím. Představení skončilo. Přežili jsme. Velký aplaus! Děti se k nám sbíhají a křičí nám do obličejů: Čoko! Čoko! Jsou milé. Mistr Kida je spokojený. Dvěstě diváků, dvěstě! Standa-san si drží hlavu v dlaních. Je na něm vidět, že už by si rád dal Bento. Míša si povídá s dětmi o knížkách, co objevila. Neuvěřitelné. Zabalíme, naložíme a vypadneme. Pantofle jsem zahodil venku do křoví. Vyletěl z něj nádherný pták. Jedeme všichni stavět do Iida Puppet Theater, kromě Adama, ten běží. Byl tam dřív, než my autem.
…
Máme postaveno, nasvíceno, připraveno.
…
Je večer, Míša chce na karaoke. Máme toho dost. Jdeme na hotel. Cestou je FamilyMart. Sendvič a fanta. Kitaró. Zemětřesení žádné. Dnes jsem si nevzal lexaurin. „Dobrou“.

28. 11. 2024

Ráno, je krásně, ale trochu fresh. Káva a sladké „nevímco“. Výborné. Mára jen čaj a immodium.
…
Hrajeme v deset nula nula v Iida Puppet Theater. Je vyprodáno. Diváci výborní. My skvělí! Velký úspěch. Mistr Kida si spokojeně čistí brýle. 120 platících! Standa-san vypadá unaveně, nemůže v noci spát, ale rýžové koláčky s tunou cukru mu jedou. Alespoň něco.
…
Odpoledne společný výlet po okolí. Ha! Návštěva tří loutkových muzeí i s ukázkami. Milan lapá po dechu, jestli jej tolik loutkového umění nepoloží. Nepoložilo! První je Bunraku Imada Puppetry Hall v Tatsue. Tak to byla nádhera. Loutkové divadlo na venkově. Vede to tam jedna stará paní, její syn a její snacha. Vypadají jak jókajové, ve vší úctě. Koho strčí do studny, ten bude do konce života otročit v jejich loutkářském pekle. Ubránili jsme Milana! Krom představení provozují ještě různé dílny a restaurují staré loutky. Držel jsem v ruce hlavu loutky z poloviny osmnáctého století před restaurováním. čisté wabi-sabi. Málem jsem se z té krásy podělal. Mimochodem, Márovi došlo immodium.
…
Takeda Puppet company, divadlo s muzeem, marionety, předváděčka a prohlídka zákulisí. Trochu jsem to odzíval. Ale milé.
…
Iida Traditional Puppet Museum je věnováno Kihachiro Kawamotovi, animátorovi, jenž studoval u Jiřího Trnky, animátor světového věhlasu, ale když jsme se bavili s holkama v jednom butiku, tak ho neznali. No, nikdo není ve svém kraji prorokem. Ani vlastně nevěděli, že Iida je kraj jablek a ne ledajakých. Obrovských jak meloun.
…
V muzeu nám promítli jeho film o mnichovi, kterého zlákala vůně saké. Mára a Tonda za mnou nesouhlasně zamručeli. Jsme unavení. Ještě slavnostní recepce s občerstvením na naši počest.
Jsou tu milí lidé. Bez ironie. Náš přítel, loutkář Wataru Goto nám zahrál a zatančil úryvek ze svého představení Lev a mnich. Shodou okolností také se ten mnich nechá zlákat vůní saké. Mára a Tonda přede mnou nesouhlasně zamručeli. Arigató, bylo to dnes krásné a vyčerpávající odpoledne.
…
Je noc, Míša chce na karaoke. Jdeme do hotelu. Míjíme FamilyMart bez povšimnutí.
Kitaró. Lexaurin nepotřebuji, měl jsem na večírku pár piv. „Dobrou noc“ „Dobrou“.

29. 11. 2024

Ráno bez mráčku. Trochu zima. Hrajeme až večer.
Kluci brzy ráno vypadli na túru do hor. My jdeme nakupovat dárky. Ale nejdříve Iida City Museum. Pro mne objev roku: Hishida Shunsō, malíř konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Je to neskutečná krása. Tajemné atmosféry. Hory v mlze, vodopády, stromy, ptáci. Kupujeme v muzejním obchůdku spoustu dárků, pro sebe dvě reprodukce. Vypadalo to, že ty prodavačky z nás mají Vánoce a budou muset nově naskladnit zboží, neb jsme vše zajímavé vykoupili. Jdeme do „BOOK OFFu“, Míša sehnala pár knih, co měli předevčírem děti ve školce. Já jsem se ztratil mezi regály s mangou. Nic jsem nekoupil, protože jsem ničemu nerozuměl. Hledám figurku Kitaróa. Nenašel jsem.
U „starého pána“ jsme koupili „pár“ misek, ke každé jsme dostali lahvičku na saké zdarma, takže kdyby někdo chtěl, máme jich asi dvanáct. K obědu burger a hranolky v rockbaru. Skvělé.
…
Jeli jsme místní mhd. Zážitek! Nevěděli jsme jak zaplatit. Autobus byl plný středoškolaček v uniformách. Na hlasitou Míšinu otázku do pléna, zda-li někdo umí anglicky, se vzduchem plížil jen jejich chichot. Dopadlo to dobře, platí se až při vystupování.
…
Odpoledne odpočinek. Čtu si Kitaróa. Musím sehnat tu figurku. Zvláště kvůli jeho otci, páč on je jeho vlastní oko s nožičkama, co mu vyskakuje z důlku. Bláznivina.
…
Je večer. Od devatenácti hrajeme. Samí významní hosté. Ředitelka loutkářského centra, ředitel divadla v Iidě, a také Kaz Nomoto, náš japonský přítel, podnikatel a kulturní mecenáš.
Představení bylo vynikající, jak z naší strany, tak reakcemi diváků. Po představení spousta chvály padalo na naše hlavy. Příjemné. Mistr Kida byl spokojený. Stotřicet diváků! Standa-san si drží hlavu v dlaních a bojí se kolik diváků přijde v Tokiu v pondělí.
…
Kaz nás všechny pozval na večeři do restaurace. Do nádražky! Krásný salónek. Sezení na lavicích, málo místa, ale komu by to po pěti pivech a sedmi kořalkách vadilo. Mára ani Tonda nemručí. Jíme společně z velkých woků před námi, házíme si maso a nudle a rýži do horké vody, zajídáme vše smaženými krevetami a kuřaty, pijeme. Bavíme se, smějeme se. Rozdáváme si dárky s našimi japonskými kamarády, objímáme se, klaníme se. Kampáj!
Všichni jsou milí a veselí. Oficiální doba trvání všech večírků jsou dvě hodiny. Zajímavé.
Arigató za vše. Jdeme na hotel.
…
Preventivně mrknu na epicentra zemětřesení. Nic. „Dobrou“.

30. 11. 2024

Ráno v pohodě. Nic nebolí, nic se netočí (Proletět duhou)
Kluci u snídaně vypráví o včerejší túře. Chrámy, svatyně v horách, cedule s výstrahami „pozor na medvědy“. Kilometry a kilometry v nohách. Krásná příroda. Vypadají všichni nadšeně, ale nejvíc září Martin, na něj je radost pohledět, když má radost. Petr viděl tlupu makaků běžet ze svahu a Tonda dokonce jednoho potkal na ulici. Chci taky vidět makaka! Márovi došlo už i černé uhlí.
…
Dopoledne poslední představení. Fronta na vstupenky již třičtvrtě hodiny před začátkem.
Platí se hotově, žádné karty. Tady si ještě váží bankovek a ryteckého umění.
…
Bylo vyprodáno a jako vždy skvělé publikum. Stočtyřicet diváků! Mistr Kida se tváří spokojeně. Standa-san spráskal v šatně všechny Matcha mochi, co jsme dostali.
…
Balíme a nakládáme. Zítra do Tokia.
…
Kluci šli odpoledne zase na výlet, tentokrát jeli místní lokálkou do soutěsky smrti. Večer na závěrečném večírku v Kawamoto muzeu ukazovali fotky. Krása. Byly bento krabičky a pivo a tak. Rozloučili jsme se, poděkovali, rozdali další dárky z Liberce a šli na hotel.
…
Míša chce na karaoke.
…
Je noc, nemůžu spát. Zemětřesení nic, žádné. Zítra do Tokia. Stokrát jsem si vysnil tohle město. Musím do Akihabary a do čtvrti Nihombashi s antikvariáty a sochu Hačikó a všechno to vidět a Hiroshigeho a Hokusaie a Míša chce po stopách Wendersova filmu Perfect Days a já taky a taky koupit nůž Higonokami a nějakou starou panenku Kokeshi a taky figurku Kitaróa a a a a…

1. 12. 2024

Jedeme do Tokia! Cesta podél hor. Na půli cesty přestávka na jídlo a výhled na horu Fuji.
Říká se, že kdo ji uvidí nezahalenou do mraků, ještě se sem jistě vrátí. Celá byla vidět jak na talíři. Máme štěstí. Před Tokiem zácpa. Máme smůlu, kilometr asi tak za půl hodiny. Otrava, naštěstí sedím vedle Mistra Kido, který řídí, takže místa mám dost a výhled také. Ze tmy už vykukuje Tokio. Obrovské město. Město světel. Vjíždíme dovnitř, jako když máslem projíždí nůž, lehce, do té krásy, spleti městské dálnice, občas něco zahlédnu, jinak prd, jen zdi z betonu.
…
Přijeli jsme k hotelu. Je noc. Cesta byla dlouhá a únavná. Pokoje jsou miniaturní a záchodová prkénka nehřejí tak jako v Iidě. Zvláštní. Nikdo nechce zůstat na hotelu a tak se rozprchneme do různých stran.
…
Míša chce na karaoke. Jdeme temnými uličkami na předměstí Tokia, setmělým parkem až k baseballovému stadionu místního klubu, jsem nadšený, fotím se se stadionem. Miluju baseball, už od dětství, když mi táta odsud přivezl kšiltovku „Kaprů“ a pálku a pravý míček. Miluju baseball, ale vůbec mu nerozumím.
…
Jsme u řeky a na druhé straně vidíme centrum Tokia, jak září, jak se blýská. Jsem dojatý.
Konečně jsem tady. A všechno, všechno to uvidím, to co jsem si jako malý kluk přál. Vidíš to táto? Jako ty, jsem tady, zítra tady budu hrát, jako ty před čtyřiceti lety. Byl bys na mě hrdý, táto? Stojím na břehu Edo River a pláču. Jdeme zpátky k hotelu, pomalu, povídáme si s Míšou a kouříme. Dáváme si sendvič a kávu v restauraci. A ještě jednu kávu.
…
Nemohu usnout. Měl jsem hodně kávy, nebo je to jen blud s tím kofeinem? Nevím. „Dobrou“.

2. 12. 2024

Ráno, rychlá snídaně. Jedeme stavět do Českého centra. Cesta autem je paráda, celé město je krásně vidět. Svítí slunce. Je teplo.
…
Jsme u Českého centra, klepeme na dveře, zvoníme. Nikdo nikde. Standa-san potřebuje nutně na toaletu. Nemůžeme mu pomoct. Vypadá to, že trpí. Nabízím Standa-sanovi lexaurin. Nereaguje.
…
Všechno dobře dopadlo. Přišel nějaký mladík, mluví česky a otevírá nám. Vše je zachráněno. Prohlížíme si prostor na hraní. Je to reprezentativní hala na klavírní recitál kolem dokola prosklená a asi o tři patra níže, než jsou naše klece.. Bez výtahu. Petr, Mistr Kida i Standa-san doufají, že jim nezrychtujeme mramor na zemi. No, uvidíme.
…
Nezrychtovali! Máme nanošeno. Byla to dřina, všichni toho mají dost. Petr staví. Sám. Japonští přátelé zatemňují okna a připravují sezení pro diváky. Kluci se šli projít po okolí. Adam běžel. Míša si zručně pohrává s klíčem třináct a osmnáct. Martin staví světla, Milan zvuk. Standa-san počítá kolik ještě musí rozdat programů a brožur o Naivním divadle, abychom nic nemuseli vézt zpátky do Čech. Ještě jich zbývá šestsetpadesát. Standa-san se zhroutil. Já ležím na kožené sedačce a snažím se usnout. Hrajeme až večer.
…
Přišel nějaký zaměstnanec konzulátu, je to bodrý mužík. Vypráví nám, že si myslel, že loutkové divadlo přijede jen s kufříkem a stolečkem. V odrazu Míšiných očí vidím, jak mu osmnáctka prorazila lebku. Všude prýští krev. Po mramoru na zemi, mramoru na stěnách, po sedačce i po Petrofu a třináctka se mu jak ve zpomaleném záběru zabořila do oka. To mě zvedlo ze sedačky! Jednooký Kitaróóó! Našel jsem Tě! Jsi tu!
…
Všechno se zvládlo! Je večer. Venku už stojí fronta Japonců a žmoulají v dlaních bankovky.
…
Je přeplněno. Přišel velvyslanec a zůstal až do konce.
…
Stopadesát lidí! Mistr Kida září štěstím. Standa-san dává každému divákovi čtrnáct brožur.
…
Dohráli jsme. Obrovský úspěch. Celé představení se mi točila hlava. Moc jsem si to neužil, jen jsem přemýšlel, že když to se mnou sekne, jestli to kluci dohrají. Důležité by bylo to, aby do mě nekopali, jen překračovali.
…
Zabalili jsme a nanosili do náklaďáku. Všichni jsme zničení. Rozloučili jsme se s paní Evou Takamine udělali si pár fotek a poděkovali. Odjíždíme, zpoza vrat nám mává a na tři západy za námi zamyká chlapík se zlatým řetězem na krku. Sbohem.
…
Je noc. Míša se neodvažuje myslet na karaoke, ale určitě by chtěla jít. Jedeme na hotel. Mlčíme. Točí se mi hlava. U hotelu je večerka. Sendvič a fanta.
…
Zítra a pozítří máme volno, užijeme si Tokio. Točí se mi hlava. Beru si lexaurin. Zítra bude líp, ano, bude líp. „Dobrou“.

Zde poruším deníkovou formu a shrnu vše v jednom odstavci.
Dva volné dny v Tokiu:
The Sumida Hokusai Museum – krásně nainstalované, bohužel jen kopie, ale nic jsem nepoznal. „Velká vlna“ je malá, to mě překvapilo.
Tokyo national museum – majestátní budova, můj milovaný Hiroshige, zážitek na celý život. Sakurabashi bridge.
Veřejné toalety Yoyogi-Hachiman.
Park Yoyogi Hachimangu krása a klid i se sendvičem.
Sensō-ji temple turistická atrakce, pojďme pryč.
NTV Big Clock od Hayaa Miyazakiho.
Stará Tokyo Tower v noci.
Křižovatka Shibuya, blázinec.
Hachikō Memorial Statue, fronta na to aby jste si mohli pohladit sochu legendárního psa.
Klidná čtvrť Nihombachi antikvariátů a bazarů, sehnal jsem krásný nůž Higonokami.
Mám panenku Kokeshi!
V bufetu za nožířstvím nejlepší nudle Udon co jsem kdy jedl.
Čtyřicet kilometrů v nohách během dvou dnů. Peklo, dál už nemůžu.
Akihabaru jsem nedal, figurku Kitaróa jsem nesehnal.
V noci cestou metrem jsem dostal záchvat paniky, umřu v metru. Rychle lexaurin. Nezabírá, musíme vystoupit. Bereme si taxíka až do hotelu, přes celé Tokyo. Umírám, nemohu se nadechnout. Na sedačkách před námi je obrazovka. Musím jí vypnout, jinak se zblázním. Otevřel jsem si okýnko, řidič se zlověstně otočil, zavřel jsem okýnko. Nezemřu v metru, zemřu v černém taxíku, hurá. Lexaurin pomalu zabírá, jsem unavený, zavřu oči, alespoň na chvíli. Proberu se, už se cítím lépe, otevřu oči, otočím se na Míšu. Sedí vedle mě a zpívá, na obrazovce běží titulky. „This is the end“ od Adele. Karaoke! Ona má konečně karaoke! Když jsem se vypotácel z auta, všiml jsem si nápisu na kapotě: Tokyo famous karaoke taxi. Hopin and sing!

5. 12. 2024

Ráno, Tokio. Je mi líp. Snídaně, káva a sladké „nevímco“. Všichni společně na autobusák, na Šindžuku. Několikapatrové autobusové nádraží, to je něco. Všude kolem vzruch a hluk. Lístky máme. Kateřina zajistila. Nastoupili jsme. Uklidnil jsem se.
Autobus je příjemný a jede hladce, kola se lehce dotýkají dálnice. Pojedeme čtyři hodiny domů, do Iidy. Povinná zastávka. Vidíme opět Fuji, tentokrát je zahalená do mraků. Už se sem nevrátím, je mi to líto. Ujídám sendvič, jsem jak v mrákotách.
…
Přijeli jsme do Iidy, je večer. Jdeme do hotelu, do toho našeho, jako domů, dokonce stejný pokoj. Cítím klid a noční Iida je liduprázdná, jen pulsující oranžové světlo semaforu na nás pomrkává. Mrkám na něj také.
…
Jen se vyspíme a dopoledne pojedeme do Kyóta. Zemětřesení mě nezajímá. „Dobrou“

6. 12. 2024

Ráno je krásné v Iidě, cítím se tu dobře. V zapadlém hračkářství jsem koupil maličkou figurku Kitaróa. Kouká do studny a zdá se mi, že v ní vyhlíží starou bábu, jejího syna a její snachu. Mám radost.
…
Ještě bych rád viděl ty makaky. Jdeme s Míšou a Martinem na krátkou procházku do parku za hotel. Opice tam nebyli, jen malé svatyně a v nich oltáře a v nich obětiny a na cestě medvědí trus.
…
Odjíždíme do Kyóta, loučím se z předního sedadla s Iidou. Nejspíš se sem už nikdy nevrátím. Zahalená Fuji je mi znamením.
…
Kyóto. Jedeme rovnou do Kyoto City West Culture Hall, kde zítra budeme hrát.
Nosíme, stavíme, svítíme. Už je noc. Adam jde běhat. Kluci si jdou pro pivo.
Já s Míšou na pokoj, je to zase malinké, ale je mi to jedno. Usínám.

7. 12. 2024

Hotelová restaurace praská ve švech. Samí Američané, školní zájezdy. Tak se děti podívejte, co jsme jim nevybombardovali. Turismus nejvyšší kategorie. Snídaně bohatá a vynikající. Dávám si po dlouhé době vajíčka a ejhle vidím i pečivo. Dávám si dvě kávy, džus a vodu.
…
Představení v jedenáct a ve čtrnáct. Opět veliký úspěch. Lehká konverzace v japonštině s diváky. Ode mě zhruba: „dobrý den, děkujeme pěkně, děkujeme, děkujeme pěkně, nashledanou“. Zjistil jsem, že tady hodně používám k dorozumívání citoslovce, chtěl bych to tak dělat i u nás. Ještě musím zlepšit intonace.
…
Balíme, nakládáme a odjíždíme přes celé město na východ do Kyoto City East Culture Hall.
…
Nosíme, stavíme, svítíme. Tedy Petr, Martin, Milan, Mistr Kida, a Wataru.
…
Zjistil jsem, že kousek odtud je vyhlášený „mechová chrám“, je to unikát. Jdeme!
Míša, Standa-san, Mára a já.
Asi tři kilometry do kopce krásnou čtvrtí, historické japonsko! Vidíme to na vlastní oči. Žádní turisté. Klid. Standa-san a já klopýtáme za „pelotonem“. Točí se mi hlava, ale vydržíme to!
…
Chrám je zavřený, Mára alespoň vyfotí ten mech a nás s tím mechem také. Dal bych si kávu. Zklamání, jdeme zpět. Bambusový háj kolem nás a za rohem kavárna. Standa-san nám nabízí, že nám koupí kafe. Neodmítáme. Vejdeme do dvora a zamrzneme v údivu. Krásná zahrada, stolky, židle, bambus, stromy, sošky, malá pagoda, jezírko. Tady si sedneme. A budeme rozjímat, odpočineme si. Uvnitř tři mladé ženy dělají kávu, objednáváme si čtyři a Míša kupuje zákusky.
…
Sedíme venku, už je trochu chladno. Káva je vynikající, řekl bych, že nejlepší, co jsem zatím v Japonsku pil. Zakloním hlavu a nade mnou v koruně stromu je opice, makak, přímo nade mnou! Vyskočil jsem ze židle a jak zpitomělý volal jsem „makak, je tam makak“ a bylo jich víc, celá tlupa požírala ze stromu kaki. Nadšeně jsem to oznámil servírce, ale nějakého většího pochopení mé radosti jsem se nedočkal. Z bambusového hájku přiběhl Adam. Jdeme zpět ke kulturáku. Mám radost.
…
Jedeme na hotel.
…
Je noc, nemohu spát. Viděl jsem opice, naživo! „Dobrou“.

8. 12. 2024

Ráno, opět přeplněná hotelová restaurace. Skrze okna svítí slunce.
…
Jedeme hrát.
…
Poslední dvě představení. Dopoledne a odpoledne. Diváci výborní. My lehce unavení, ale dle mého názoru slušný výkon. Veliký aplaus. Mistr Kida spokojený, Standa-san rozdal všechny brožury a programy. Nic nezbylo.
…
Balíme a nakládáme. Vše musí být v klecích podle seznamů připraveno na loď.
Trvá to trochu déle.
…
Naloženo do nákladního auta.
…
Úleva, jako by nám někdo vypustil duši. Jedeme do hotelu. Mlčíme.
…
Večer. Jdeme společně do „samurajské“ restaurace v centru Kyóta. Závěrečná párty.
Podobný model jako „nádražka“ v Iidě. Hodně jídla a zábavy. Loučení s Wataruem, který se vrací zpátky do Iidy. Je to milý člověk. Po dvou hodinách se obejmeme a večírek končí.
…
Cestou do hotelu si kupuji kufr. Jeden mi nestačí. Proplétám se s prázdným kufrem mezi turisty. Je to otravné.
…
Noc. Budeme spát. Poslední noc v Japonsku. Dočetl jsem Kitaróa. Byl jsi skvělý! Zaklapl jsem knížku. Napil jsem se fanty. Zhasl světlo. „Dobrou“.
…
Nemůžu usnout.

9. 12. 20024

Den odletu. Letadlo letí až v noci. Na letiště odjíždíme v poledne, je tedy dost času na malou procházku. Ostatní šli za turismem do centra. Adam šel běhat. Obdivuji jeho vytrvalost. Jizerská padesátka se nezadržitelně blíží.
…
S Míšou jdeme do muzea železnice. Šinkanzeny a tak. Obrovské muzeum, uvnitř jsou celé vlakové soupravy, v patrech funkční modely, vlaky, tratě, nádraží, diorámata. Myslím na Vítka. Jako správný šotouš by tady byl ve svém živlu. Kupujeme poslední dárky domů.
…
Z muzea cestou přes park do hotelu. V parku jezírko, v jezírku stojí dvě volavky. Přijdu k nim blíž a ještě blíž. Koukám na ně, ony na mě. Jsou krásné. Z pár decimetrů si dlouze hledíme do očí. Neucuknou, ani hlavou nepohnou. Něco mi chtěli říct, jenže já ještě nevím co. Zatím, ale jednou se to snad…
…
Mistr Kida nás veze do Ósaky na letiště, vlevo je továrna Nintendo, o kus dál baseballový stadion, betonové domečky na předměstí, v dálce zvedající se hory, přejíždíme přes Kansai airport bridge, moře z obou stran. Nalevo ode mne zapadá slunce, jeho paprsky se odráží na vodní hladině. Obraz Japonských mistrů v živém provedení. Všichni koukají z okýnek. Mlčíme. V hlavě mi zní „Brilliant trees“ od Davida Sylviana, slyším tu plačící trubku Jona Hassela. Je konec.
…
Zastavili jsme, vykládáme kufry. Potřásáme si rukama. Objímáme se. Děkujeme si. Arigató. Sayonara, Mistře Kido. Držím se. Mizíme do odbavovací haly Renzo Piana. Zavírají se automatické dveře. Mistr Kida našlápne autokar a odjíždí do Iidy, Mé milované Iidy.
…
V tomhle architektonickým „zázraku“ si ani nemáš kde sednout, když čekáš šest hodin, než ti otevřou přepážku na odbavení. Přecházíme z místa na místo. Kufry jsme si dali do úschovny. Tak to máme třikrát do mekáče, dvakrát na nudle a stokrát do obchůdku se smíšeným zbožím. Je to sakra dlouhý.
…
Otevřeli! Odbavili jsme se, jdeme ke gateu. Ještě tři hodiny a poletíme. Do Helsinek.
…
Otevřeli bránu, nastupujeme do železného (tedy spíše plecho – plastového) orla.
…
Usadil jsem se, mám dobré místo, do uličky. Vybalil jsem si všechny věci potřebné k pohodlnému letu, zapnul obrazovku na sedadle přede mnou, navolil kameru na venkovní záběr zpod trupu letadla. Čekáme na start.
…
Start podle plánu, žádné sušenky. Opouštíme Japonsko. Ještě chvíli jsou vidět světla. Ósaka, Kóbe, Kyóto, pak už nic není vidět. Letíme přes severní pól. Je tma. Časová zóna jakoby letěla stále s námi. Podle mapy na obrazovce si rekapituluji celou tuhle naši expedici. Dvacet dní, dvanáct představení, stovky nadšených diváků, nespočet zážitků a nová přátelství. Podívám se na Standa-sana, má zavřené oči, všechno zaklaplo tak jak mělo, jeho poslední zájezd. A ať počítám jak počítám tak můj poslední do Japonska nejspíš také. Nesmutním, krom toho vím, že hora Fuji byla zahalená v mracích a tak to bude jak to má být. „Dobrou a arigató a sayonara“

FH 2025