První festivalový den zavíral Golem, druhý festivalový den Golem zase otevřel. Inscenace Divadla v Dlouhé z března letošního roku si vzala jako základní námět legendu o bájném monstru, ochraniteli židovského města, její téma je ale mnohem širší. Řeší nadčasovou honbu za osobním odkazem i nesmrtelností v širším smyslu slova, a tak ji tvůrčí tandem Vašíček-Jarkovský opatřil i masivními citacemi z Fausta. Inscenace proto sice není nijak ortodoxně loutkářská – hraje se především činoherně – loutkářství je však v jejím jádru. Vždyť už samotné oživení hliněné postavy Golema pomocí šému může snadno odkazovat k jakési animaci.
Pro inscenaci je nejzásadnější zmíněné propojení židovské legendy s faustovskými motivy. Skrze společné jmenovatele, kterými je třeba pokus překročit hranici mezi lidským a božským, ať už skrze vědění či přímo pomocí pokusů uniknout smrti či ji ošálit, rozehrávají tvůrci příběh o urputné až obsedantní touze něco znamenat, udržet své jméno naživu, a to i za cenu vlastní smrti. Postava Johana, který má šém a už mu zbývá jen ta maličkost najít ztracené Golemovo tělo, za ním putuje do Prahy společně s kočovnými lidovými loutkáři. Na jednotlivých štacích tak diváci mohou sledovat části loutkářské úpravy Fausta hrané s dřevěnými marionetami na malém loutkářském jevišti na vozíku. Dočkají se několika ikonických scén: podpisu smlouvy, sedátka, pidluke-padluke i žádosti stvořit člověka. Z jednotlivých situací navíc lze poměrně snadno složit základ Faustova příběhu a dozvědět se řadu všeplatných loutkářských pouček (jako např. že kdo mluví, ten se také hýbe) i starý loutkářský žargon.
Jednotlivé loutkářské výstupy jsou hrané jednoduše, ale poučeně, s adekvátní mírou humoru i určitého respektu k tradici. A je třeba zmínit, že jedna z nominací na letošní loutkářskou Cenu Thálie putovala právě Martinovi Matejkovi za roli Johana. Inscenace oplývá ale i přístupy výrazně modernějšími jako jsou mluvící obrazy realizované pomocí polopropustné plochy i samotná loutka Golema, která je animovaná jen pomocí světla a stínu – statický Golem stojí a přesouváním směru světla z prava do leva její stín jakoby pochoduje. Rozhodně tak nejde o nějaké loutkářské muzeum, což by ostatně od Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka také nikdo nečekal.
Nicméně ačkoliv propojení příběhu Fausta s Golemem dává motivicky i tematicky dokonalý smysl, v praxi už tak dobře nefunguje. Oba příběhy jsou od sebe totiž stále poměrně ostře oddělené, například právě i kvůli výrazně rozdílné formě. V úplném závěru se sice (i formálně) propojují, to už je ale pro diváka pozdě. V průběhu představení je totiž velmi snadné při sledování jednoho příběhu zapomenout na existenci toho druhého a naopak. Tato dvojitost pak nepomáhá ani tempu inscenace, které působí mnohem rozvlekleji, než ve skutečnosti je. Golem, jakkoliv je dramaturgicky a režijně promyšlený, výtvarně podmanivý a dobře zahraný vyznívá poněkud těžkopádně. A na vině je zřejmě příběh, který nemá jasný tah a směřování. V Golemovi čas nepádí, jen se převaluje a to je problém, i když se mluví o tématu nadčasovém.
