Je normální nemít sny? Co je imaginace a co už realita? Kde je ta hranice? A dá se jí vůbec věřit? S takovými otázkami otevřelo druhý festivalový den plzeňské divadlo ALFA, které v Minoru představilo inscenaci Ole! Andersen! Pohádky pana Zavřiočky. Ta je určena dětem od šesti let a na jevišti vytváří maličký, jednoduchý, ale hravě atraktivní svět čtyř dětí (ty s dávkou přirozené komičnosti hrají dospělí Andrea Ballyová, Petr Borovský, Tomáš Jereš a Robert Kroupar), které se společně baví o světě snění a představivosti. Formát, který ale jednotlivé scénky provazuje moderátorskými výstupy Kristýny Frankové, nabízí kromě příběhové linky i tu osvětovou a tematickou.
Franková coby vypravěčka udává rytmus a rámec celému příběhu o jistém panu Ole Zavřiočkovi, který dětem přináší v noci sny na základě toho, jak se v bdělém světě přes den chovaly. Do toho ale dětskému obecenstvu obratně vysvětluje základní principy divadelní práce a podotýká, že na divadle je stejně jako v říši snů možné úplně všechno. Takových metafor a zcizováků využívají i čtyři dětští hrdinové, z nichž jeden nemá v noci sny žádné, což ho trápí. Společně se tak vydávají na dobrodružnou cestu do světa pohádek a snů, který jim obstarávají různé scénické prostředky, o které si během hraní sami říkají. Tu se prodírají kouzelnou mlhou, tu temným lesem, jindy zase pohádkovou říší Hanse Christiana Andersena.
Kromě vypravěčky, která během putování zastává různé další menší role, má být snovým průvodcem právě i pan Zavřiočka Daniela Horečného. Z něj se ale vyklube nespolehlivý a v dětských očích nezodpovědný hromotluk. Díky tomu však parta nakonec postupně objevuje vlastní vůli a moc nad světem snění, do něhož se může vydávat i beze spánku za bílého dne. Začínají fantazírovat, jak se jim zlíbí a zjišťují, že právě snění jim nikdo řídit ani diktovat nemůže. Hrají si ve vrstvách různých snů a představ, jako by se ocitly v dětské verzi podobně zamotané zápletky Nolanova hollywoodského trháku Počátek. Tím se pak s publikem loučí a předávají mu zábavný a potrhlý celek o tom, že svět snů je jen náš a máme na něj být hrdí.
Normalizační nekonečný příběh
„Na dívčí krásu půvab tančících víl, na mužnou sílu, vůli, společný cíl, na náš svět“ zaznívá z ampliónů na strahovském stadionu hrdinsky znějící vlastenecká píseň Vlající brána. Statisíce cvičenců a cvičenkyň se dávají do masového pohybu vířícího barvami a vlnami pohybujících se těl – začíná rituální až zbožná veleakce komunistického Československa – Spartakiáda roku 1985.
Právě performativní a tělovýchovný režimní kolos opakující se jednou za pět let (ano, v létě 1985 to bylo naposledy) se stal výchozím námětem inscenace Soudružky s kroužky tvůrčího týmu Dominika Migače, Marty Hermannové a Jana Pichlera. Jejich projekt je formální fúzí kukátkového papírového divadla klasického typu, šikovného sound designu a precizních komplikovaných technologií, které s až neuvěřitelnou striktností udávají trajektorie jednotlivých dvourozměrných objektů.
Na malinké ploše před námi díky nim a mrštným rukám umělecké trojice vzniká malý kosmos komunistické Prahy. V něm se vlivem pojízdných mechanismů pohybuje soudružka v červeném kostýmku. Kráčí ulicemi, jezdí po městě Karosou, navštěvuje samoobsluhu, obchodní dům Kotva a ze všech obrazovek, reklamních ploch a radiopřijímačů se na ni valí propagandistická hesla a líbezně poetické komentáře k výkonům různých cvičeneckých skupin.
Její cesta pastelově dokonalým a symetrickým světem působí ale zapojením mechanických kolejniček, v nichž je ona i další objekty zasazena, jako vytržená z pásu ve fabrice. Kromě vizuálně atraktivního efektu, díky němuž se scénografie v mžiku opakovaně zcela proměňuje, tak vzniká i trefná, jednoduše čitelná, a přitom dokonalá metafora. V Andersonovsky čistých a symetrických kulisách komunistického režimu se totiž na oněch pásech postupně objevuje více a více identických soudružek nakupujících v samoobsluhách, jezdících Karosami a vybírajících si nové šaty v Kotvě. Opakuje se dům za domem, souprava metra za metrem a jeden režimní slogan za druhým.
Soudružky s kroužky tak jedinečnou estetikou, precizní prací s technologiemi a dokonale sladěným loutkovodičstvím podávají sice estetizovaný, ale pravdivý a upřímný obraz banálního, všedního a monotónního života během zdánlivě nekonečného období normalizace. Stávají se perfektně fungujícím přístrojem zrcadlícím nároky a očekávání na tehdejší obyvatelstvo. Přitom ale nepřestávají být rozvernou a humornou podívanou dokazující sílu a kouzlo objektového divadla.
Hypnotizující a sakrální Shakespeare
Mystický až kryptický zážitek mi nabídl spolek KHWOSHCH na konci druhého festivalového dne. Ve své Shakespearovské loutkové mši svou osobitou optikou a hrou oživily Daria Gosteva a Anastázie Dobrodinská texty slavného britského dramatika. Ačkoliv snad není známější osobnosti divadelní historie a tvorby než Williama Shakespeara, je zvolení jisté loutkové reinkarnace právě takového velikána docela smysluplné. Pro širokou veřejnost je zosobněním divadelního umění a jeho formování, a proto právě on tvůrkyním posloužil coby nástroj pro ohledávání jedné z teorií vzniku divadla – rituálu.
Inscenace se scénografií Gostevy skutečně působí jako obřad. Obě ženy se po malém prostoru plném látek, šperků, svíček a starožitností pohybují s posvátným klidem a pomalostí a na malý stolek ozářený mihotavým svitem svíček umisťují různé předměty. Loutkou se v jejich hře stává cokoliv – samotná svíčka, kadidlo, marioneta Šaška, plyšák slona, starobylá krabička na koření či linoryty alžbětinských muzikantů. Se zbožným klidem a respektem je kladou na stůl a rozehrávají s nimi v ozvěně anglicky znějící Shakespearovy texty. Kromě obřadu má jejich mše i punc perfektně naplánované a trochu záhadné seance, jejímž předmětem je právě neméně záhadný dramatik. Ten se vyjevuje v různých podobách. Někdy v rozpitých voicoverech, jindy v podobě loutek připomínajících postavy z jeho her či monarchy z období jeho života, pak zase přítomností různých zpodobnění jeho londýnského divadla Globe. Shakespearovská loutková mše nevypráví ucelený příběh, ale zdařile a originálně vytváří svou obřadností až nedotknutelný sakrální prostor. V něm je možné se zastavit a s dávkou někdy lehce náročného meditativního rozložení rozjímat a kontemplovat o jedné z podstat divadelního umění. O jeho svátečnosti, vytržení z běžného času a prostoru a o jeho pomíjivosti.
