Inscenaci Rezavá Anna aneb Zač je toho kost od souboru Geisslers Hofcomoedianten jsem zakusila už před několika měsíci na geissleřím festivalu Theatrum Kuks. Ve velkém a k prasknutí naplněném sále Alfeda ve dvoře se mi potvrdila většina toho, co jsem si ze srpnové reprízy pamatovala. Inscenace nezapře poetiku souboru, pro nějž je typický pohybově stylizovaný herecký projev doplněný pěveckými vsuvkami a obecná multižánrovost, herecká souhra, reference na vlastní tvorbu, respektive jiné inscenace (derniérované i stále hrané) a tematické ukotvení zejména v barokní době.
A tak je radost sledovat herecké duo Claudia Eftimiadisová a Lucie Valentová, které na sebe velmi dobře slyší. Navíc zdařila a s humorem pracuje s dynamikou mezi zcela odlišnými postavami. Zatímco hraběnka Lucie Valentové se v obřím kostýmu a s bičíkem v ruce natřásá prostorem a hřmotným hlasem obhajuje své nepěkné chování, Claudia Eftimiadisová jako mstitelka v převleku prodejce relikvií působí jako čertík z krabičky, pochodující, poskakující, dotírající, vševědoucí.
Jako diváctvo jsme neustále vyhazováni ze sedla ostrými střihy mezi jednotlivými činoherními, loutkovými, hudebními a různě namixovanými výstupy. Bavíme se multifunkčností kostýmů, když hraběnka Anna postupně odebírá vrstvy své monumentální róby a paruky, které přitom stihnou sloužit také jako malá loutková divadélka. Takže jedna část sukně je nezoraným polem, další polem zoraným, pod ním se skrývá křiklavě žluté pole řepkové a do toho všeho ještě z našitých kapes vyčuhují dvojrozměrné loutky dětí, babiček, volů a pohunků. V kabátu prodejce relikvií jsou zase všité nejrůznější záplaty s obrázky relikvií a v jeho útrobách se nachází pár relikvií skutečných.
Příběh hodinové inscenace vychází z jednoduché premisy – hříšná hraběnka těsně nad hrobem se strachuje, aby neskončila v pekle, a tak sice neochotně, ale přece, postupně odevzdá všechen majetek, co má, výměnou na relikvie, které jí mají zajistit vykoupení. Bez zbytečných spoilerů řeknu nakonec jen to, že vraždit manžela, přebrat muže své sousedce, mstít se a prodávat falešné relikvie by se nemělo. Jinak by vám taky mohlo rupnou v zádech a všechen váš majetek by mohl přijít do rukou mecenášského spolku Geisslers Hofcomoedianten.
Co mě ovšem už při prvním shlédnutí zaskočilo a ráda bych to zmínila i tentokrát, je jeden z hříchů, za který Anna, kromě mnoha jiných, pyká, a to je smilství. Lépe řečeno skutečnost, že měla více mužů (v představení zazní konkrétně kominík, zahradník a myslivec). Mějme přitom na paměti, že její sexuální hrátky stojí v rámci vykupování se na stejné rovině jako týrání poddaných, vražda manžela nebo podvod a lakota. Ačkoliv rozumím, že inscenace pracuje s jistými dobovými konvencemi, které ženám nedovolovaly mít jiný sex než s manželem, o nějakém sexuálním potěšení přitom ani nemluvím, připadá mi srovnávání třech milenců a vraždy přeci jen trochu přehnané. Tím spíš, že inscenační tým tvoří téměř kompletně ženské tvůrkyně.
