Poslední festivalový den, neděle, se mi uzavřel jedinečným i z „klasické“ nabídky Přeletu vytrženým zážitkem. Česká taneční, pohybová i performativní esa Miřenka Čechová a Radim Vizváry jej totiž zakončili svým pohybovým projektem Light in the Darkness, který vznikl pod hlavičkou Tantehorse. Jeviště Paláce Akropolis se na více než hodinu proměnilo v potemnělé a bezčasé místo plné divoce až groteskně působících pohledů na smrt, lásku, vášeň a lidské tělo.
Inscenace kombinující techniky klasického, moderního i současného tance, loutkového i objektového divadla, je scénickou fúzí, která kromě svrchovaně hlubokých témat funguje i coby badatelský nástroj pro umělkyni a umělce, jež svůj život zavázali uměleckému výzkumu lidského těla a jeho možností.
Středobodem dění se stává dlouhý černý stůl s různými mísami, nádobami a sádrovými částmi končetin. Na každém jeho konci sedí dvě postavy v bílém. Od začátku je patrná jakási jejich vytrženost z života smrtelníků a všedních problémů – pohybují se s pomalou grácií a v jejich pohledech se značí moudrost a zkušenost. Působí jako archetypy a zásobníky staletí trvajícího filosofického i uměleckého smýšlení o lidské smrtelnosti, dualitě těla a duše, a o našem vztahu k životu a smrti.
Coby Freudovy koncepty Eros (pud k žití, lásce) a Thanatos (pud k destrukci, smrti) rozehrávají Čechová s Vizvárym u stolu, na něm i kolem něj temnou, děsivou i sofistikovanou podívanou. V pohybové textuře inscenace kombinují corporeal mime, japonský tanec temnoty Butó či z techniky klasického baletu vycházející tanec en pointe (na špičkách). Kromě toho ale do hry zapojují i loutkoherectví či citlivou a procítěnou práci s objekty. Surreální obrazy tak někdy vytváří přítomnost děsivé loutky s lidským obličejem, do níž jde strkat celá ruka a tou ji animovat, jindy zase masky s rudou plastelínou připomínající syrové maso. To si žena s mužem trhají z obličejů, někdy ve vlnách rozkoše, pak zas nekončící agónie.
Ačkoliv mnohá témata jsou z jejich jednání jasně čitelná, nenabízejí Čechová s Vizvárym ucelený a lineární příběh. Spíše nechávají ožívat fragmenty z hlav a práce jiných umělců či myslitelů. Někdy předvádějí smrtelné hříchy a kruhy pekla Danteho Alighieriho, pak pohybově rozpracovávají Freudovy koncepty pudů a jindy zase citují „otce pornografie“ Markýze de Sade. Energický, ponurý a jindy třeba laškovně zvrhlý slepenec různých výjevů je vizuálně-pohybovou esejí, která stojí rozkročena napříč žánry a dalece překračuje škatulku taneční produkce. Temná sešlost dvou nadlidsky neuchopitelných postav připomíná atraktivně ponurou hostinu a přehlídku výstředností, poklesků a bizarností. Neklouže po povrchu, ptá se po smyslu lidské duše a těla, zkoumá posedlost smrtí i radost z žití, a přitom nabízí platformu pro demonstraci tanečně i pohybově mistrného zvládnutí celé plejády divadelních stylů a žánrů.
