Poslední festivalový den jsme v rámci odpoledního programu měli možnost vidět představení dvou inscenací, jejichž autorské kolektivy tvoří studentstvo DAMU. Nejprve se na jevišti velkého sálu představil soubor Třetí hřiště, kolektiv vzniklý při Katedře autorské tvorby a pedagogiky, s inscenací Ovečky, ovečky, pojďte domů! cílící na diváctvo od šesti let. Po něm navíc následovala vlněná dílna vedená výtvarnicí kolektivu, Josefínou Váchovou.
Performerská trojice Anna Zajíček Stenzlová, Filip Novák, Kamila Hrnčířová se nechala inspirovat procesem získávání vlny a v necelé hodině jsme sledovali různé výjevy z jejího stříhání, praní či sušení prokládané výjevy ze života samotných ovcí. Herecky i výtvarně se tohle všechno děje výsostně antiiluzivně – ovce naznačují herečky buď předklonem s rukama spuštěnýma k podlaze nebo podivně prkeným hopsáním, ale zejména upřeným, ale téměř prázdným pohledem, který vrhají do diváků i na Filipa Nováka, který jim zatím chystá ohrádku. Ani ta ovšem nevypadá tak, jak bychom si na první pohled představili, Novák totiž vyplétá dřevěný čtverec položený na zemi, který připomíná část tkalcovského stavu. Jindy jsou ovečky ztvárněný dvěma bílými klacíky, jenž v jinak potemělem sále cupitají po kusech dřeva či balíku nezpracované vlny. Nazvučení dělá z jejich kroků zvuk malých kopyt.
Zvukovou aparaturu včetně mikrofonu si trojice obsluhuje sama, střídá se u ní a využívá ji zejména k exponování vybraných pasáží, jako například honičku ovcí a vlků či repetitivní zpěv písně, která doprovází mytí vlny. Podobně pracuje kolektiv se světlem, které je často tlumeno nebo úplně zhasnuto. Tehdy si performerstvo svítí čelovkami, které má po celou dobu představení na hlavě.
Zvolené téma inscenace ovšem nakonec nemá možnost plně vyznít, a to právě vlivem zapojení nejrůznějších jmenovaných scénických prostředků. Jako by se tvůrčí tým nechal unést možnostmi, s nimiž lze pracovat a využil je na úkor tématu a jeho vyložení. Některé scény, jako například už zmiňovaný hon vlků na ovce, který se děje ve tmě a za efektního zvuku dotvořeného aparaturou, jsou proto neúměrně dlouhé, ačkoliv se zpracovávání vlny příliš netýkají.
V podvečer jsme se v malém sále Ponorka se souborem R405 a jejich inscenací Plechovka, maják a ryba přesunuli na i pod hladinu oceánu. Alena Novotná a Vavřinec Němec (jenž je také autorem hudby a scénografie) v názvu shrnuli zásadní motivy inscenace, v níž se strážce majáku vydává na plechovkové loďce hledat ztracené majákové světlo, jenomže je spolknut obří rybou, která ho vyplivne na dně oceánu. Při hledání světla se mu ještě podaří osvobodit ďasa mořského, uvězněného pod hromadou odhozených plechovek. Pozorným divákům a diváčkům navíc možná neuniklo, že představení začalo když Vavřinec Němec dojedl obsah právě jedné takové plechovky a odhodil ji za sebe. Nebýt pohotové reakce jeho kolegyně, nejspíš by chudák ďas dostal další ránu.
Příběh inscenace je vlastně poměrně jednoduchý, což dává herecké dvojici možnost hrát si z jeho ztvárňováním. A tak sledujeme protagonistovu plavbu po moři, které tvoří vrstva písku, kterou Alena Novotná přesouvá a tvaruje do vln, přičemž samotný pohyb písku po hrací desce vytváří zvuk skutečně evokující mořské šumění. Když se pak dění přesouvá pod hladinu, naznačí tuto změnu prostředí tak, že loďku umístí na jakousi anténu s magnete na vrcholu, takže pod ní vzniká spousta prostoru k rozehrání podmořského světa. V něm se objevují rybky a hejna rybek na drátcích, nebo pod pískem se pohybující mořský had.
Hrací deska je nasvícena několika reflektory, na kterých v průběhu představení herecká dvojice mění barevné filtry a tím také atmosféru „na scéně”. Alena Novotná většinu času animuje a vytváří příběh na hrací ploše, zatímco Vavřinec Němec obsluhuje zvukovou aparaturu a světla. Jejich projev je soustředěný, téměř obřadně přinášejí a odnášejí jednotlivé dřevěné a plechové aktéry. Také celkové tempo představení je záměrně pomalé, jako bychom se skutečně nacházeli ve vodě.
Právě pro jakousi meditativní kvalitu inscenace mě v průběhu představení opakovaně napadalo, jestli cílová skupina, tedy pětileté děti, vydrží na dění zůstat napojena. Až na pár šeptavých hlásků za sebou mi ovšem tyhle pochyby nikdo z publika nepotvrdil.
