Nedělní dopoledne patřilo divadlu pro předškolní děti. Začínalo se inscenací Myška a lasičák Divadla b, která je určená dětem od tří let. Inscenace vychází z knižní předlohy Arnolda Lobela Myška a pohádková polívka a jde o jednoduchý příběh pro jediného herce či herečku (Radek Beran se alternuje s Adrianou Kubištovou). Příběh myšky, kterou by lasičák rád posnídal, ale ona mu nejprve nabídne okořenit polévku několika obzvlášť chutnými pohádkami, je vlastně svým rámcem variací na Pohádky tisíce a jedné noci. Jen s notnou dávkou humoru a poněkud rozdílným vyzněním. Inscenace ale těží nejen ze zábavné předlohy – a pro tříleté děti také adekvátně jednoduché – ale zejména z pohotové a respektující komunikace Radka Berana s malými diváčky a v neposlední řadě je inscenaci oporou i zdařilá výtvarná koncepce Jakuba Šulíka.
Herecký projev Radka Berana jako obvykle charakterizuje určitý odstup od postav, schopnost lehké ironizace a přímočará komunikace s dětmi, které Radek Beran svým přístupem k dialogu téměř vyzývá, ale zároveň je drží soustředěné. Myška a lasičák je navíc poměrně úsporná inscenace o dvou loutkách (myška-manekýn a lasičák-maňásek s možností animace ála manekýn) a jednom hlavním scénografickém objektu. Tím je rozevíratelná krabice, která v sobě skrývá tři základní prostředí (obývací pokoj a ložnici myšky a exteriér). Jako taková je Myška a lasičák ideálním, minimalistickým, ale plně umělecky funkčním tvarem pro hraní například ve školkách či v jiných nedivadelních prostorech. Inscenace celkově působí nesmírně autentickým, neokázalým dojmem, je založena na společně prožitém vyprávění, na síle sdílené přítomnosti. Nabízí proto výrazný prostor pro dětskou fantazii a společně s tím usnadňuje dětskou angažovanost v příběhu, což bylo ostatně znatelné i na nedělní repríze plné živých reakcí dětí a mnohdy i jejich doprovodu.
Laťka, kterou Divadlo b ráno nastolilo, byla přiměřeně vysoko. Ještě o několik stupňů výš ji ale zvedl soubor Miza in Scena se svou (debutovou) inscenací Popelka. Elena Volpi a Johana Vavřínová (společně se scénografem Kamilem Bělohlávkem) vytvořili moderní verzi klasické pohádky, ovšem bez laciných, povrchních aktualizací, které jsou sice mnohdy líbivé nebo dokonce i vtipné ale pro příběh naprosto bezvýznamné. Namísto nich se tvůrkyně zamyslely nad podstatou příběhu: zachovaly Popelku jako týranou chudinku, dali jí ale možnost se vzepřít a postavit se na vlastní nohy. A princi přisoudily podobný osud. Obě postavy se tak vlastně zachraňují navzájem a jsou skutečnými spřízněnými dušemi.
Inscenace je obdivuhodně komplexní a významy prostupují vždy vícero složkami zároveň. Popelčin a princův svět je proto například dvourozměrný, hraný plošnými loutkami (macecha, sestry i královští rodiče) a milenecká dvojice ztvárněná dřevěnými marionetami tak do něj na první pohled nezapadá a těžko se v něm pohybuje. Popelka se třeba v jedné scéně snaží – samozřejmě neúspěšně – posadit na plošnou kulisu židle, jindy se snaží obléci plošné šatičky svých sester. Setkání s princem je tak skutečně osudové a na první pohled je jasné, že znamená mnohem víc než jen jednu velkou náhodu či povrchní zalíbení. Inscenaci Elena Volpi a Johana Vavřínová ale vyšperkovaly i řadou vtípků pro radost (třeba místo holoubků je zde papoušek ara) a množstvím loutkářských nápadů: například nejen, že nabídnou detail intrikářského dialogu macechy se sestrami ale ještě jej animují pouze pohybem očí tří ženských hlav. Na jejich hereckém přístupu je navíc zřetelné nadšení ze hry i to, že se příběhem samy baví. Což jim pak napomáhá i v přirozené interakci s publikem.
Výrazně odtažitější pak byla Velká smůla Musaši Entertainment Company, která začínala v podstatě jako loutkový přírodovědecký dokument o medvědech grizzly. Tvůrci se v ní inspirovali skutečným příběhem albínského grizzlyho, který byl omylem zaměněn za ledního medvěda a převezen na severní pól (skutečnému medvědovi Joeymu se to stalo dokonce hned několikrát). V inscenaci Musaši je to však jen výchozí bod a inscenace zhruba v polovině přechází do pohádkového příběhu, kdy se medvěd dostane i do čínského cirkusu – tentokrát převlečen za pandu.
Základním pozitivem inscenace je její výtvarné pojetí v kombinaci zejména s citlivou, jemnou a detailní animací plstěných manekýnů Annou Datiashvili i jejím kolegou Adamem Páníkem. Také scénografie složená z několika různě vysokých a různě dekorovaných hexagonů je extrémně zdařilá, fascinující kombinací dokonalosti evokace skutečného přírodního prostředí a zároveň jasné umělecké znakovosti a stylizace. Na stole před diváky proto jako by skutečně ožila divoká příroda v jakési kreativní miniatuře.
Problémem ovšem je, že se inscenace nerozhodla, čím vlastně chce být. Úvodní koncept přírodovědeckého dokumentu, například i včetně nahraného komentáře dokonale napodobujícího dikci pro dokumenty typickou, byl zajímavý sám o sobě. Uneslo by loutkové divadlo formát stylizovaného dokumentu? Možná ano. Namísto toho se ale sledované proměňuje v příběh, který není ani plně pohádkový ani na stejné „realistické” úrovni jako předchozí dokument. Je navíc i poměrně schematický a motivicky nepříliš sevřený. Je samozřejmě škoda, že celkový koncept není jednotnější. Je to ale také výtka rozmazlené kritičky, která při pohledu na výtvarnou a animační dokonalost začne automaticky toužit po dokonalosti celkové.
