Inscenace GaGa Štěpána Gajdoše a Davida Košťáka z Malého divadla v Českých Budějovicích divadelně vypráví příběh jedné gumové epopeje, jedné písklavé havárie, jedné fúze druhů. A měl by mít víc dílů nebo minimálně delší stopáž, protože po skončení představení se mi chtělo skandovat „přídavek”. Výčet vydařených prvků a scén by přitom neudělal inscenaci úplně dobrou službu, jelikož její hlavní devíza pro mě tkvěla v dramaturgicky, výtvarně i herecky semknutém tvaru (tím spíš, že předvčerejší inscenace tyto kvality spíše postrádaly). Po tomto úvodu si přesto pár konkrétních zmínek dovolím. Paradoxně převrácené vnímání postavy odchytávače ve žluté pláštěnce si asi užije spíše dospělé diváctvo, které si v jednu chvíli uvědomí, že ačkoliv žluťásek představuje predátora pro roztomilé kachničky, jeho úkol je ve skutečnosti velmi záslužný, prostě se jen snaží posbírat odpadky. I děti ale mohou sledovat, jak se obří ryba dáví kachničkou, na které si chtěla pochutnat. A pikantní na tom celém je, že to nejsou ani nebohé kachničky, kdo za to všechno může. Pro nalezení viníků se musíme vrátit na začátek představení do továrny plné strojů a hlavně lidí a zeptat se – k čemu další kachničky?
Kromě ledního medvěda driftujícího oceánem na gumových kachničkách stojí za speciální zmínku ještě podmořské výjevy, při nichž mi na mysl vyvstal film Hledá se Nemo. Zejména hejno rybek, které nejprve chaoticky obeplouvá žlutého vetřelce obaleného v igelitových medúzách, aby se vzápětí seskupilo do svítící formace a jako semafor k němu nasměrovalo kolegu mečouna, možná znalcům filmového Nema připomene podobně hyperaktivní hejno rybek se zálibou v imitacích a nápodobách.
Jihočechy jsme měli možnost vidět ještě odpoledne v rámci off-programu, kdy vypustili na Masarykově náměstí svůj českobudějovický jurský park Dinosauři ze ztraceného světa. Rodina loutkových polystyrenových T-Rexů fascinovala nejen děti, ale také psy. Náhodní kolemjdoucí se zastavovali a mobilní telefony levitovaly nad hlavami, aby zachytily ratolesti s hlavou v tlamě vyhynulých velikánů.
Poslední z bloku pátečních non-verbálních inscenací byl Kosmos slovenského souboru Odivo, cílící na publikum od tří let. Ačkoliv se teoreticky v divadle pro nejmenší děti příliš nevyznám, během představení mi docela intuitivně docházelo, že všechny ty klouzavé, krouživé, rytmizované a opakované pohyby se nejspíš nedějí proto, aby si děti uvědomily, co je Osolsoběho ostenze. Podobně jako důraz na tři základní barvy slouží vše výše jmenované k zaujetí a rozvíjení představivosti člověka starého jen pár desítek měsíců. Důkazem budiž mimo jiné to, že až na výjimky se z hlediště neozývaly žádné bouřlivé reakce, z čehož soudím, že malé publikum bylo zaujaté (případně spalo). Já osobně jsem prožila chvíle intenzivní radosti pokaždé, když Mária Danadová a Filip Hajduk interagovali s disko koulemi a disko planetami. Jejich přítomnost v jakékoliv divadelní i ne-divadelní aktivitě ve mně zaručeně vzbuzuje nadšení. A nemělo to být v pátek naposledy, co se prostorem točily desítky malých sklíček.
První loutkou, která druhý festivalový den promluvila, byl vrásčitý filosof amatér s hlasem Leonarda Cohena (není náhoda, že se jedná o kanadského interpreta). V rukách Elinor Fueter, Mariky Karlsson a Marie-Pascale Bélanger ožilo na scéně něco, co bych nazvala esencí snu. Bélanger se dle anotace nechává ve své tvorbě pravidelně inspirovat surrealismem, dada a vizuální estetikou komiksů. V inscenaci A as Animal to konkrétně znamenalo precizně vystavěnou strukturu podobající se snu (či noční můře), v níž má veškerá vykloubenost svou jasnou vnitřní logiku. Takže začínáme na realisticky vyhlížející večeři, během které se ale ukáže, že z postaršího stolujícího ve skutečnosti stoluje jen horní polovina těla a pod ubrusem se navíc ukrývá hebounký trávník. Drobná dívka v masce lišky mu krade hodinky, on je po celou dobu představení hledá a na konci se mu vrací. Hlavní vrásčitý hrdina se zjevoval opakovaně a v různých podobách. Jednou to byl jen trup s hlavou, po chvíli celé malé tělíčko a neúměrná hlava, pak pouze nohy hledající zbytek. V závěru se pak všechny varianty setkaly a dvě ze tří hlav si dokonce střihly duet.
Kromě lidsky vyhlížejících loutek se v divadelním kanadském snu objevovala také zvířata, lépe řečeno bytosti se zvířecími rysy. Dlouho se mi nestalo, abych v divadle podlehla iluzi a cítila tak intenzivní neklid jako během prvních několika vteřin, kdy se zády k nám na jevišti začala jedna z performerek pohybovat v sedě, zahalená do kožešinového kabátu a s rohatou maskou na hlavě. Vypadala přitom skutečně jako bytost vystupující z fantasy příběhů nebo z divokých nočních můr. Podobně se to mělo s maskou králíka, jenž mi okamžitě evokoval kultovní snímek Donnie Darko.
Kanadské uskupení Projets de l’ombre předvedlo nejen vynikající animaci, ale také občerstvilo festivalový program surrealistickou a dada poetikou, která se tu příliš často nevidí a jejíž vycizelovaná dramaturgie zaslouží poklonu.
