Druhý festivalový den byl — přinejmenším pro mě — výrazně mezinárodní. Svou dnešní pouť festivalem jsem totiž naplánovala od Itálie, přes Řecko až po Kanadu. Tedy, s krátkou přestávkou v jurském parku na Masarykově náměstí, kterým se v půl páté odpoledne přehnala smečka velociraptorů a jeden tyrannosaurus z Českých Budějovic.
Dopolední italskou zastávku obstaralo Teatro Gioco Vita, které se dlouhodobě zaměřuje na stínové divadlo. Jeho inscenace mají celkem zřetelný rukopis a O krok dál, které divadlo odehrálo v Divadle loutek do něj dokonale zapadá. Jednoduchý příběh o nečekaném setkání dvou lidí, kteří si navzájem chyběli, aniž by o tom vůbec věděli, vypráví režisérka Valeria Sacco pomocí kombinace činoherního herectví, tanečně-pohybového divadla a stínových loutek, přičemž stínové divadlo nad ostatním jasně dominuje. Zpočátku plošné stínové loutky, černé případně doplněné prvky z barevných fólií, symbolizují svět představ, svět uvnitř myslí hlavních hrdinů. Postupně ale stínové divadlo pozře celý příběh, je mu kulisou i vlastním prostředkem vyprávění a nechybí ani pohybová stínová pasáž s živými herci. Jakkoliv je děj srozumitelně a logicky vystavěný, loutky adekvátně řemeslně vedené i slušně výtvarně navržené, inscenace působí poněkud nudně a usedle. Důvodem je zejména její tempo, které není nijak závratné a doplácí na scény, jež jsou na množství i závažnost sdělovaných informací až příliš dlouhé a rychle se omrzí. O krok dál je inscenace, která zřejmě má na Spectaculu otevřít diskuzi o možnostech stínového divadla v současném loutkářském světě. Jenže stínové divadlo v podání Teatro Gioco Vita hraničí s manýrismem a samotná forma stínového divadla ačkoliv precizně provedená současnému divadlu nepřináší vůbec nic nového.
Druhé v pořadí bylo řecké dostaveníčko s Divadlem Kukaracha na Slezskoostravském hradě. Drobná, sotva půl hodiny dlouhá inscenace Nude je autorským projektem Stelly Mangana, která je nejenom autorkou, ale i režisérkou, performerkou a výtvarnicí (loutky navrhla společně se Stathisem Markopoulosem). Nude je podle anotace inscenací o křehkosti a pomíjivosti lidského těla a zároveň o potřebě mít někoho blízkého. Možných interpretací je ale výrazně víc vzhledem k abstraktnímu, symbolistnímu stylu inscenace. Pro téma i interpretaci je zásadní fyzickost herečky, která hraje zpočátku jen svými dlaněmi a prsty. Snadno vytvoří iluzi jakéhosi stvoření na čtyřech nohách s hlavou z nataženého prostředníčku, drží přitom až urputné soustředění a zároveň se jí daří vzbudit dojem, jakoby její ruce nebyly tak docela její a jednaly jaksi autonomně. Toto stvoření pak na černém stolku pokrytém hrubým pískem nalezne lidské končetiny a hlavu, do kterých se nasouká. Vzniká podivně znepokojivý obraz člověka. Groteskně pokroucená postava se postupně učí pohybovat, což není jednoduchý úkol — každý krok působí neohrabaně, kymácí se a hledá rovnováhu, jako by se teprve rodila. Setkání s druhou rukou, holou a bez „příkras”, jí pak přináší pocit blízkosti a vzájemné úlevy, ačkoliv pro ně ztrácí (doslova) část sebe. Tahle inscenace beze slov mluví ve výrazných vizuálních metaforách a lze ji chápat nejen jako obraz křehkého a pomíjivého lidství, neustále ve stádiu hledání, balancování a znovuutváření. Je to poetická studie o těle, blízkosti a nutnosti sdílet, i když tím riskujeme ztrátu své celistvosti. Člověk v Nude je zobrazený jako nedokončená, dost možná nedokončitelná bytost, stále na cestě, stále se proměňující, stále nejistý.
Poslední mezinárodní zastávka se odehrála v Divadle loutek, kde se večer usídlil soubor Projets de l’ombre s inscenací A as Animal. Ryze loutkářská inscenace, jejíž určující osobností je režisérka a jedna ze tří hereček Marie-Pascale Bélanger, tematicky vychází z díla filozofa Gillese Deleuze. Jejím výchozím motem, které se v průběhu představení opakovaně vrací, je věta „I have a question for you,” tedy „Mám na vás otázku.” A skutečně, inscenace je plná otazníků, diváka znepokojuje, překvapuje i rozesmívá. Ve středu jejího zájmu jsou základní ontologické otázky, přičemž Gillese Deleuze byl i zásadním zastáncem monismu (tedy teorie, že vše vychází z jediné společné substance). A as Animal je jakousi studií o povaze bytí, o jsoucnu. Začíná sice monologem distingovaného pána — naprosto dokonale, do nejmenšího detailu vedeného manekýna s živýma rukama — nad sklenicí červeného vína, vzápětí se ale inscenace propadá do snu, do vnitřního světa postavy, do hloubi její mysli, kde neexistuje čas a prostor je taktéž diskutabilní. Následuje série scén s různou mírou absurdity, nonsensu i jakési koláže. Výrazně realistická hlava muže s pohyblivou čelistí (a vyrobená ze silikonu, takže se skutečně hýbe dle přirozené lidské anatomie) je v podstatě jedinou stálicí — jednou je součástí jen vrchní části bez nohou, které si to samy vykračují někde úplně jinde, někam úplně jinam. Jindy sama sebe zrodí a na jevišti se objeví s maličkatým tělem na kolečkových bruslích, v dalším případě například mluví uvězněná uvnitř ptačí klece. Každý z těchto obrazů s sebou nese množství významů. Jenže interpretovat jeden po druhém, jako by člověk překládal cizí jazyk do mateřštiny, působí jako krádež. Vždyť jde o natolik výstřední výjevy, že snaha nacpat je zpět do škatulky naší přízemní, realistické, přísně kauzální životní zkušenosti je může pouze banalizovat. Je proto mnohem zábavnější zanechat je v rovině otázek: Kdo jsme? Kde to jsme? Co je naší podstatou? Co to znamená být? Co je to čas? Proč?
A as Animal, tahle dekadentní groteska, bude jistě patřit k vrcholům festivalu, protože kombinace takřka dokonalého realismu animace s bizarností vlastních situací, společně se snahou uchopit neuchopitelné téma a se svým svérázným smyslem pro humor, nenechává příliš prostoru pro zlepšení. V divadelním (nejen loutkářském) světě už to zkrátka nejde dotáhnout o moc dál než k dokonalosti formy a obsahu.
