Třetí den ostravského výběru z hroznů nejprve přiletěli mimozemšťani, pěkně pozdravili malého Huga a zase odletěli, proběhla další diskuze nad salátem ve festivalovém stanu — kterou vřele doporučuji k návštěvě, protože Michal Zahálka je prima moderátor a diskutující jsou taktéž prima zajímaví lidé! Následně se kolem divadla opět přehnali prehistoričtí plazi a okousali několika dětem hlavičky, načež se šlo do sálu na nyní již téměř kultovní inscenaci Divadla Alfa Putování dobrého Hanse Böhma Evropou.
Tenhle příběh jakéhosi adolescentního Švejka druhé světové války, oportunisty z donucení měl v Alfě premiéru už koncem roku 2020, na působivosti ani aktuálnosti mu to však neubralo. Inscenace v režii Tomsy Legierského (dramaturgie Petra Kosová) totiž těží ze samých nestárnoucích, obecně platných věcí. Tou první je příběh odehrávající se v době druhé světové války jehož mladičký ne-hrdina se protlouká světem, aniž by nutně měl nějaké zásadní povědomí o tom, co se kolem skutečně děje. Těmi dalšími pak je samotné zpracování. Loutky a celková výprava Karla Czecha je strohá, drsná a nelíbivá. Postavy se skládají z hrubě opracovaných prkének, kostek a kvádrů, které spojují magnety. Jejich animace je proto také razantnější a hrubší, ale o to víc je ale originální — mluvící hlavičky se mohou vznést desítky centimetrů nad tělíčka, dlouhý kvádr představující ruce se nemusí ohýbat v loktu, aby dosáhl kam potřebuje. Odloupnutím od těla může snadno provést jakýkoliv složitý pohyb, může například pokřižovat své loutkové tělíčko stejně snadno jako svého vodiče. V neposlední řadě také dělba práce na postavě mezi loutkou a jejím vodičem je v zajímavém poměru, kdy těžiště sice leží v dřevěném objektu, herecká složka je ale nepostradatelná a v určitých chvílích až v dialogu. I po téměř pěti letech od premiéry je vidět, že Putování dobrého Hanse Böhma Evropou zarezonovalo českým loutkářským světem zcela poprávu.
Další dnešní inscenací, která sklidila vcelku bouřlivý potlesk, bylo Blue řeckého souboru Hop Signor. Soubor, který tvoří Evgenia Tsichlia a Thanos Sioris, jenž v inscenaci také hrál, se vyznačuje loutkářským minimalismem a na Spectaculo přivezl příběh jednoho svědomitého policisty. Hop Signor předvedl zcela odlišný přístup k loutce-objektu, který je rozkročen mezi minimalistickou animací až pouhou manipulací a téměř pantomimickým herectvím. Loutky (postavy policistů) jsou navíc poměrně malé, takže herec svou mimikou a výraznými gesty za ně dohrává detaily: emoce, záměry, fokus. Výsledkem je výrazně znaková inscenace pracující s vtipnými zkratkami, budující gagy v krystalicky čisté podobě očekávání-překvapení bez zbytečných průtahů a komplikací. Blue stojí svou povahou na pomezí divadla loutek a divadla objektů a dokazuje, že jedno není nadřazeno druhému. Že divácky působivého a zábavného tvaru lze docílit i za užití minimalistických prostředků animace a že jeden obor může jít ruku v ruce s druhým.
Poslední sobotní inscenací byl domácí Pilot a Malý princ v režii uměleckého šéfa Divadla loutek Jakuba Maksymova. Inscenace už hostovala na začátku léta na Loutkářské Chrudimi, kde se pro ni Divadlo Karla Pippicha zdálo možná až příliš velké. Na domácí scéně nabyla na působivosti a vše, co je na ní dobré ještě posílilo. Jsem přesvědčená, že Exupéryho Malý princ je rafinovaná past na divadelníky. Že vypadá, jako by se pro divadlo náramně hodil, ale ve skutečnosti je neinscenovatelný. Řada poselství, jakkoliv všeplatná, působí najednou jaksi banálně, když dostanou konkrétní tělesnou podobu. Každý čtenář si navíc v Malém princi přečte trochu něco jiného a jeho dojem se proměňuje i s věkem. Malý princ je zkrátka recept na inscenátorský bolehlav. Jakub Maksymov s dramaturgyní Terezou Agelovou ale našli kličku: Malého prince uvedli jen napůl. Vycházeli totiž z knihy Petra Síse pojednávající více o Exupéryho životním osudu. Z Malého prince si tak inscenace bere poetičnost, ikonickou scénu s liškou i beránkem a řadu dalších odkazů, nechybí ale ani základní (a velmi stravitelně podané) údaje o životě a době autora stejně, jako vysvětlení, jak je technicky možné, že letadlo létá. Inscenace má výrazně vypravěčský ráz, loutky a objekty však také využívá naplno. Jevištěm (a občas i hledištěm) tak létají dvouplošníky i novější vrtulová letadla, malého Antoina představuje drobný manekýn stejně jako Malého prince. Jakub Maksymov využil jazyka loutkového divadla k tomu, aby zachytil všechno to, co je slovy i přímou jevištní akcí nepopsatelné. Využívá k tomu výrazné vizuální metafory — například modré nebe plné obláčků se skrývá v krabicích s leteckou poštou a závěrečný obraz působí dojmem, jako by vznikl v dílně Philippa Gentyho. Inscenace tak dokázala propojit poetiku Malého prince s osobním příběhem jeho autora a našla vlastní, originální klíč k látce, která bývá na jevišti často nevděčná. Výsledkem je citlivé, vizuálně působivé divadlo, které aktivizuje divákovi fantasii a zároveň mu sděluje i spoustu podstatných, moudrých věcí.
