Čtvrtý festivalový den byl obzvlášť nabitý: diváci totiž mohli vidět až sedm představení. Byl to den skutečně dlouhý a nabízel pestrobarevnou paletu divadelních přístupů. Kromě toho mi ale přinesl i první divácká zklamání. Hned na úvod to bylo Baby Macbeth, inscenace pro nejmenší diváky, jediné batolárium v programu Spectacula.
Inscenace belgického souboru Cie Gare Centrale, tedy ikony světového objektového divadla Agnès Limbos, sice měla být určena dětem od jednoho roku, vůbec tak ale nepůsobila. Jediným indikátorem byla velikost sesliček v hledišti a několik dětských sedaček zapuštěných přímo do temné, špinavě vypadající, dekadentní scény. Režisérka a performerka Agnès Limbos totiž sehrála jakousi batolecí verzi Shakespeara ve 120 minutách, batolecí však byla jen stopáží 25 minut, nikoliv tematicky či zvolenými výrazovými prostředky. Dospělí diváci tak v předváděném objevili Krále Leara, Hamleta, Romea a Julii, Macbetha a Sen noci svatojánské. Co objevovaly děti, těžko říct. Agnès Limbos na ně totiž nebrala vůbec žádné ohledy. Nevyužila žádných osvědčených technik pro batolária, inscenaci zatížila množstvím textu (navíc v angličtině), bez kterého dění na jevišti nebylo srozumitelné. Využívala také loutek a objektů, ke kterým by se roční dítě nemělo přibližovat, a celkově tvořila pro věkovou kategorii batolat příliš složité obrazy a scény. Jistě, dekadentní přístup k dětskému divadlu může být v množství přeslazených dětských programů osvěžující, ovšem zde nebylo pro děti zajímavé prakticky nic. Batolária bývají založená na čistém zakoušení, na zvědavosti, stimulaci dětské pozornosti a dětské fascinaci určitými jevy či objekty. V Baby Macbeth se ale vše rychle střídá, žádný z motivů nedostane vlastní prostor ani druhou šanci. O objevování světa kolem nemůže být řeč o to víc, že ani sama performerka s dětmi v průběhu představení nenavazuje žádný kontakt, natož vztah. Agnès Limbos, ačkoliv je představitelkou ortodoxního objektového divadla, navíc pro představení zvolila semi-loutkářský přístup, který je ovšem strohý a nedokonalý, a tak celá inscenace postrádá komunikaci nejen ven k divákovi, ale i uvnitř sebe.
Ještě mnohem problematičtější inscenací byl ale Ráj slovinského divadla Slovensko ljudsko gledališče Celje. Inscenace sice přináší na festival ukázku dalších možností loutkového divadla — tentokrát práci s celohlavovou maskou kombinovanou až s fyzickou komedií, to vše v žánru grotesky — bohužel však ve zpracování, které tuto formu rozhodně neobhájí. Ráj je zasazený do domova důchodců, kde žijí (živoří) senioři, jsou zde laxní až zlé sestry a občas přijde na návštěvu nějaký ten příbuzný, aby na sebe nechal starouškem přepsat majetek. Tento seniorský Přelet nad kukaččím hnízdem je hloupě černobílý, stereotypní a postrádá jakoukoliv hloubku.
Domov důchodců předvedený jakožto polo-vězeňská čekárna na smrt je osídlen postavami s groteskně upravenými těly. Kromě celohlavových masek, které jsou v zásadě realistické jen naddimenzované, mají postavy i vycpané určité signifikantní části těla: sestry prsa, kulaté zadky a boky, staříci břicha, rozšířené boky apod. Z postav se tak stávají jakési oživlé karikatury a inscenace beze slov je navíc samozřejmě vede ke stylizovanému gestickému projevu. Děj inscenace je dokonale předvídatelný, po nastolení situací je třeba neúměrně dlouho čekat na jejich ukončení, ačkoliv obsah je známý od prvního okamžiku. Inscenaci chybí tempo, timing a hlavně jakákoliv zkratka, která by umožnila divákům přeskočit zbytečně protahující části jednání. Režisér Mateo Spiazzi například vytvořil pro postavy nesmyslně dlouhou cestu na jeviště: postavy přicházejí z levého portálu a dostávají se jakoby za scénu, kde je skrze okna společenské místnosti sledujeme přecházet celé jeviště k pravému portálu, kde jsou teprve dveře do oné společenské místnosti. Odkud pak postavy teprve putují za svým cílem, což mnohdy znamená opakování cesty přes celé jeviště. V kombinaci s různými pohybovými handicapy, které tvůrci seniorům přisoudili (kulhání, tahání nohy za sebou, chodítka apod.), je sledování tak dlouhé trasy otravné až neúnosné. Na inscenaci Ráj je pro mne skutečně těžké najít jakákoliv pozitiva: vždyť si tvůrci zvolili za základní stavební kameny své inscenace pouze kýč a stereotyp s notnou dávkou sentimentu.
Naštěstí festivalový program uzavíralo Mycelium. Minimalistická inscenace švýcarských tvůrců Anniny Mosimann a Fernandy Munizaga se hrála v pozdním večeru na hradě, kam svou atmosférou dokonale zapadla. Dekadentně znepokojivá inscenace byla v řadě momentů vysloveně švankmajerovská a její téma — totiž lidské tělo, hlas a hmota jako propojený, neustále se proměňující organismus — tento dojem jen posílilo. Annina Mosimann na začátek představení vytyčí tezi, která se stane výchozím bodem pro veškeré dění: pouze 10% mého těla je skutečně člověk, zbytek jsou různé prvky a mikroorganismy. Svou performance pak odehraje za minimalistických prostředků. Hněte těsto, které se přelévá mezi materiálem ke zpracování a živým organismem. Někdy není jasné, jestli těsto zpracovává nebo s ním zápasí, jestli ona manipuluje jím nebo ono jí. Jindy z těsta vytvoří hlavu či hlavy a animuje je s určitým až bestiálním příznakem. Zcela zásadní je také zvukově hudební složka inscenace, kdy se snímá zvuk nejen ze sběracích mikrofonů nad stolem ale i přímo z plochy stolu posypaného moukou a přenáší se do bubnu a činelu odkud je veden do reprobeden a prostorově se rozesílá po celém auditoriu. Publikum tak sedí uprostřed různých šelestů, skřípění, mlaskání, řinčení, tlumených i výrazných ran. Vzniklý ruch, či spíše pluralita zvuků je ale samozřejmě v dokonalé souhře s děním na jevišti a vzniká skutečně dojem, že všechno je propojené, vše spolu souvisí a zároveň, že vše v sobě skrývá jiskru života. Přirovnání lidského těla i celého světa k myceliu, tedy podhoubí, funguje skvěle. Mycelium je čistá hudebně-loutkářská performance, je odvážná a přesto se sveřepě drží vytyčeného tématu, které zkoumá poctivě a do hloubky, přesto za využití v zásadě minimalistických prostředků.
