Nechci chválit dne před večerem, ale den před koncem festivalu bych ráda udělila soukromou cenu inscenaci Červený balónek od Naivního divadla v Liberci za hudbu Filipu Homolovi. Ne, že by si ji inscenace nezasloužila jako celek, jen mi během představení připadalo, že netvoří pouhý podkres, ale zásadně spoluvytváří atmosféru. Když přemýšlím, jakou vlastně atmosféru, nedokážu se ubránit slovu retro. Od výpravy Berty Doubkové (za kterou získala před pár měsíci Cenu divadelní kritiky) se mi asociace stáčely třeba ke Krtečkovi, k těm několika málo dílům, které se odehrávají ve městě. Obecně mi ale jaksi podvědomě připadalo, že výtvarnou poetiku odněkud znám, a byl to pocit příjemné, hřejivé nostalgie. Po následné rešerši v anotaci se ukázalo, že ona nepojmenovatelná retro patina je nejspíše daná tím, že inscenace vznikla dle stejnojmenného filmu z roku 1956. Budiž mi k dobru alespoň to, že Krteček se zrodil v podobné době.
Příběh o balónku, který nejprve zahání samotu, poté sbližuje, až nakonec už vlastně není potřeba se dle reakcí dotýkal dětí i dospělých. První skupinka si asi nejvíc užila moment těsně před koncem, kdy se nad městem plným rozsvícených paneláků začaly objevovat další a další barevné balónky. Druhá skupinka reagovala jednak na plánek pro sestavení trouby a sporáku a druhak na všechny možné transformace, kterých se na scénografii dopouštěla loutkářská čtveřice. Možná i proto, že každou takovou přestavbu si náležitě užívali, tancovali a nadšeně na sebe pomrkávali.
Tvorbu Berty Doubkové už jsme měli možnost vidět v pátek, kdy během dne několikrát odehrála svou studentskou autorskou objektovou inscenaci Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat, ve které je sama jedinou performerkou. Oproti Červenému balónku se jedná o zcela jiný divácký zážitek vykračující ze sféry antropocénu. Roury, stojany, mističky a rozebrané moka konývky mají svůj vlastní časoprostor, v němž platí jiná, nám neznámá a nepochopitelná pravidla. Dá se napojit na jejich rytmus a prostě se jen nechat unášet ne-lidskou podívanou, meditovat mimo realitu.
Nedělní odpoledne patřilo studentstvu z VŠCHT a z vratislavské fakulty Akademie divadelních umění v Krakově. Slovenská inscenace Sen o pralese pod hlavičkou nezávislého divadelního uskupení Korene&Kosti pojednává o tom, nakolik si jako lidé uvědomujeme, že naše postavení není nad zvířecí říší, ale že jsme její součástí. V necelé hodině se proto střídají výjevy lesní fauny, od laní, jelenů, přes veverky a zajíce, a promluvy lovce, predátora, který si dlouho neuvědomuje, že vlastně střílí do vlastních řad. Příznačné přitom je, že na úplném začátku se herec ztvárňující člověka vyděluje z přírody tím, že si na sebe vezme oblek a v lese působí jako pěst na oko, aby se v úplném závěru vysvlékl úplně do naha a metaforicky i doslova se navrátil ke kořenům své existence. Laně a jeleni, jejichž zadní končetiny tvoří nohy herců a přední páry klacků opět připomínají, jak blízko k sobě máme.
V non-verbálních scénách živočišných fúzí je inscenace, potažmo představení, nejpůsobivější. Mezi nimi se objevují ještě pasáže činoherní a pasáže sborového zpěvu, v nichž se v různých fázích představení opakuje jeden nápěv. Je logické, že v rámci studentských prací je třeba ukázat hereckou šíři a prezentovat různé polohy, inscenaci ale tyto mezidruhové skoky spíše škodí. Vznikají mezi nimi nepřirozené švy a celek pak působí více jako soubor scén než inscenace. Navíc bezeslovná střelba po jelení matce a následné truchlení jejího mláděte má největší sílu právě ve své němosti.
Polská inscenace Ivona, princezna burgundská vnesla do festivalového programu novinku v podobě muppet loutek a představení začalo zostra lipsyncovou scénou na píseň Sweet Dreams od Eurythmics. Studenti a studentky si jako výchozí text vybrali grotesku Witolda Gombrowitze, ve které Ivona svým mlčením „donutí” přetvařující se královský dvůr odhalit vše, co ukrývá pod maskami. Nápad pojmout látku loutkově je vlastně docela rafinovaný. Vodiči a vodičky představují onu skutečnost, kterou ale všichni ukrývají za pestrobarevné, teatrální, měkounké a neustále vysmáté muppety. Když se pak ale pravda dere na povrch, visí jednotlivé loutky jen bezvládně podél lidských těl. Dokud má herecký projev punc jisté stylizace a nadhledu, působí představení jako výsměch scénované dekadenci a pokrytectví. Jenomže čím víc v postavách roste frustrace z Ivony, tím realističtěji začínají své emoce vyjadřovat, a scéna závěrečného animálního běsnění už působí poněkud směšně, což je vzhledem k celému konceptu a sdělení škoda.
Je každopádně fascinující vidět v rychlém sledu za sebou české, slovenské a polské studentské práce navíc s tak odlišnými přístupy i typy loutek, objektů a jejich vedení.
Závěrem ještě zamyšlení nad večerním představením Mycelium. I vzhledem ke všemu, co jsem psala o studentských inscenacích, mám potřebu zmínit, jak dokázala performerka a autorka konceptu Annina Mosimann držet po celou dobu mou zaujatou pozornost, ačkoliv přeskakovala od vyprávění, přes pohyb až k animaci těsta. Mám dojem, že málokdy se stane, aby námět tak přesně vyjadřoval esenci performera nebo performerky. Takže má fascinace neexistovala jen tak, pouze zrcadlila zápal Anniny Mosimann. Na tomto místě mi proto dovolte udělit si ještě jednu soukromou cenu za divadelní charisma, o kterou se Annina Mosimann dělí s Thanosem Siorisem ze sobotní inscenace Blue.
