Spectaculo se nachýlilo ke svému konci. Poslední den na programu zůstalo pět představení, přičemž zakončující fyzická groteska Marcipáni již do soutěžního programu nepatřila. Hned ráno se hrály Soudružky s kroužky, ryze loutková drobnička Marty Hermanové, Dominika Migače a Jana Pichlera, která diváky zavedla do poloviny 90. let a nechala znovu prožít všednodennost totalitní ČSSR a také poslední Spartakiádu. Inscenace, jejíž hlavní devizou je precizní práce s plošnými papírovými loutkami, jakési hračičkovství a nepopiratelný smysl pro humor, přinesla na Spectaculo další pohled na podoby současného loutkového divadla.
Poslední den hostovalo na festivalu také Divadlo DRAK, které odehrálo svou Proměnu. Inscenace na motivy Kafkovy povídky zavádí diváky přímo do pokoje Řehoře Samsy a to doslova: diváci sedí ve dvou řadách kolem stěn pokoje, v jehož středu je postel s peřinami. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem zvolili obdobný inscenační klíč jako v Bílém tesákovi, tj. techniku live-cinema. Znovu dávají divákům nahlédnout příběh očima hlavního hrdiny — v Bílém tesákovi je jím vlk, v Proměně Řehoř proměněný v odporný hmyz. Obraz z kamery se pak přenáší na dvě protilehlé stěny a diváci tak mohou sledovat jak dění v detailu, tak i to, které by jim jinak (například kvůli arénovitému hledišti) zůstalo skryto. Němá postava Řehoře, kterého hraje Šimon Dohnálek, pak komunikuje prostřednictvím psaných textů, na které stačí namířit kameru a snadno je tak zviditelnit pro celé publikum. To je přitom skvělý způsob, jak do inscenace zanést určitý dojem z Kafkova díla, jak je nechat vyznít a posunout děj. S textem se v inscenaci zachází vůbec zajímavě, protože například změna Řehoře ve hmyz je zobrazena prostě tak, že jsou části Řehořova těla popsány. Například na čelisti má Šimon Dohnálek napsáno „kusadla” či na pravé noze „třetí pár nohou,” na začátku představení tak kamerou sám sebe zkoumá a společně s diváky zjišťuje, cože se mu to s tělem stalo. Jakýsi loutkářský potenciál využívá Proměna zejména v práci s kamerou a drobně pak i v rámci stínových scén, které se odehrávají za zamčenými dveřmi vně pokoje. Proměna je však přesně to, co se občas označuje za divadlo s dominující výtvarnou metaforou, a jako taková má své místo na loutkářském festivalu.
Soutěžní program pak zakončila studentská inscenace z Accademia Teatro Dimitri Esej o ničem, která byla skutečně o ničem. Nic se ale jako téma ukázalo nebývale nosné a inscenace se tak záměrně a nesmírně tvůrčím způsobem zamotává do logických bludišť, bere si na pomoc filozofii i fyziku a všemožně se snaží podchytit podstatu ničeho. Formálně vychází z přednášky, přičemž scéně skutečně dominuje zelená školní tabule, jenže inscenace zachycuje pouze fragmenty této přednášky. Možná až desítky obrazů oddělují okamžiky naprosté tmy, během kterých se věci mění, posouvají, objevují a zase mizí. Stejně přetržitý a nejistý je i čas, a tak se někdy ukáže následek dříve než příčina. Jako by se časoprostor vzpouzel vydat svoje tajemství o ničem. Tvůrci v čele s Lukasem Rothem vytvořili skutečnou jevištní esej, studii o povaze ničeho — v inscenaci se objevuje dokonce i pět minut dlouhá pasáž, ve které se Lukas Roth pokouší nedělat vůbec nic — a přistoupili k ní stejně zodpovědně jako s humorem. Před diváky se tak odehrává řada surreálních událostí a čistokrevných gagů, které po celou dobu představení nepřestávají překvapovat a nepřestávají diváka provokovat k otázce: Co je to nic?
Letošní Spectaculo nabídlo obzvlášť kvalitní program plný skutečně inspirativních inscenací, které balancovaly na hranici žánrů i druhů. Je potěšující sledovat, jak se festival nejen nebojí riskovat a otevírat prostor experimentu, ale přináší díla s jasnou uměleckou vizí. Spectaculo Interesse tak letos posunulo svou laťku opět o kousek dopředu.
