V rámci závěrečného festivalového dne servírovali tvůrci a tvůrkyně diváctvu hned od rána řádnou existenciální nálož. Začalo se zostra tématem vztahu matky a dcery a jeho proměnou ve chvíli, kdy matka umírá. Julia Fidelus, studentka Národní akademie dramatických umění Aleksandra Zelwerowicze ve Varšavě, si v představení inscenace 20 den vystačila v prostoru Studia G se smaltovanou vanou, kupou tělových silonek různých odstínů a loutkou stejné barvy, jíž dominovala hlava s pohyblivou čelistí. U inscenací s takto intimními rysy (když ponechám stranou cynickou otázku, zda se jednalo o skutečnou nebo fiktivní zpověď) se mi pokaždé zdá trochu nemístné vynášet čistě umělecko-kritické soudy. Tím spíš, že se v tomto případě jednalo o tvorbu ze studentské sekce. Ale i kdybych tak učinila, Julie Fidelus myslím zdařile pojímala fenomén úmrtí blízkého člověka s patřičným emočním nábojem, ale bez nánosů osobního patosu nebo sebelítosti. Na mysl mi přišla činoherní inscenace Obyčejná žena z pražské MeetFactory, v níž dle stejnojmenné novely Annie Ernaux hraje Ivana Uhlířová dceru, jež se snaží ve své mysli znovuzpřítomnit mrtvou matku z fragmentů, které si ve své mysli zatím stále ještě uchovává. V obou případech se totiž herečkám daří napojit na diváctvo popisem konkrétních vzpomínek nebo příběhů, které si ale my, v hledišti, můžeme snadno vztáhnout k vlastním osobním zážitkům. Po všech odehraných situacích vykreslujících jejich vztah se proto může performerka dopustit tak vzletných tvrzení, jako: „matka pro mě byla zdrojem největší lásky, ale i největšího utrpení” nebo „mám strach, že mě milovala víc než já ji”. Podobně jako Dostojevkého „kdo si někdy nepřál smrt vlastního otce” nabývají tyto věty skutečného významu až po vložení do osobních a specifických kontextů. A těmi společné koupání ve vaně, sdílené playlisty, tanec na Total Eclipse of the Heart nebo hádky ohledně vzhledu a oblékání bezpochyby jsou.
V raném odpoledni k nám skrze interpretaci hradeckého DRAKu promluvila skutečná kapacita existenciálního prožívání – Franz Kafka. Jeho Proměna byla interpretována už tolikrát, že mám pokaždé ostych o ní cokoliv psát. V případě inscenace tandemu Vašíček&Jarkovský se po dlouhé době stalo, že mě asociace vedly novým směrem, což souviselo zejména s prostorovým rozestavěním hracího prostoru a jeviště. Všichni jsme totiž po dobu představení byli uzavřeni u Řehoře v pokoji. On sám ve vší své hmyzí lidskosti existoval uprostřed arénovitě rozmístěných podsedáků a laviček. Výsledkem bylo, že jeho fyzický diskomfort se s přibývajícími minutami projevoval i na našich trupech a končetinách. Mravenčení ve svalech a ztuhlé kosti tak beru jako přidanou uměleckou hodnotu, byl to jisté záměr a splnil svůj účel. S ohledem na výklad se mi pak Řehořova izolace a stigmatizace velmi intenzivně pojila s různými podobami agorafobie, deprese nebo úzkosti. Mladý člověk v pyžamu, mlčící, sedící v potemnělé místnosti, se světem, který se děje někde za jeho dveřmi, se světem, který ho zklamal, který mu nerozumí a nedokáže ho přijmout.
Z těchto úvah mě nádherně vyléčilo závěrečné (kupodivu studentské) představení, švýcarská Esej o ničem. Svou úlohu v tom sehrála jedna šťastná podobnost. Když se sál po prvním z mnoha bliknutí rozsvítil a nám se naskytl pohled na Lukase Rotha v trochu nepadnoucím obleku a s účesem jako po ráně elektrikou, jako bych před sebou viděla irského herce a komika Dylana Morana a jeho alter ego Bernarda Blacka z kultovního seriálu Black Books. A bylo hotovo. Mohla bych psát o dramaturgii, která vrství a splétá absurdní výjevy, aby v nestřežený okamžik shodila na diváctvo přesně mířenou pointu. Jako například rozhovor o existenci ničeho, který se může nápadně podobat rozmluvě o bohu. Nebo využití triků s čarami psanými křídou, které lze prstem posouvat po tabuli. Mohla bych popisovat, jak rafinované mi připadá přirovnání atomů, molekul a organismů k notám, akordům a symfoniím, když v průběhu představení neustále posloucháme živé zvukové fragmenty. Jenomže nakonec bych stejně skončila u toho, že po představení vážně uvažuji o tom, že půjdu Lukasovi osobně pogratulovat, poděkovat a přihodit jedno platonické vyznání. Nemůže za to, ale přesně se trefil do mého vkusu, smyslu pro humor, smyslu pro zdánlivou absurditu. A k tomu ty vlasy…
Abych vyvážila nechutné nadšení z tohoto fenomenálního závěru, vzpomenu mladíka, který seděl během představení skoro vedle mě a dle jehož reakcí verbálních i neverbálních jsem usoudila, že prožívá jedno z nejhorších pondělních odpolední v životě. Možná se měl nechat odradit názvem, který jasně dával najevo, že jestli se něco stane, bude to nástavba.
