Pár dní zpátky informoval deník The Guardian o tom, že dle nové studie kyselost oceánů zapříčiněná člověkem překročila planetární hranici a je hrozbou pro celý mořský ekosystém. Komentář k této otázce na Deníku Alarm jsem si četla jen pár minut před vstupem do sálu na představení Once Upon A World izraelského The Train Theatre. Možná proto mi závěrečná scéna, ve které se napůl vyfouklý globus-míč svíjí pod vlivem pomyslného environmentálního žalu, připadala příhodná. Naštěstí publikum vyslalo na žádost performerek dostatek lásky ze svých srdcí, Země se vrátila k původnímu tvaru a pelikánovi, který se udávil igelitovým sáčkem, se dostalo adekvátní piety (na mrtvém tělíčku mu přistála smuteční květina). Na jednu stranu oceňuji pozitivní poselství mířené dětem, na stranu druhou si nejsem jistá, odkud ekologický rozměr závěrečné scény přesně připutoval. Asi z jižního pólu?
Vejce tučňáka se vlivem globálního oteplování (nejspíš) samovolně z domácí ledové kry na Antarktidě ocitne vprostřed safari plného slonů, krokodýlů a plameňáků. I tak by se dal shrnout děj Once Upon A World. Zároveň mi narativ pro čtení celku nepřipadá zásadní. Síla inscenace je totiž bezpochyby zakořeněná v pohybovém slovníku obou performerek, v autenticitě a hravosti, se kterou na jeviště vstupují. Jejich končetiny se za pomoci minimalistických kostýmů proměňují ve vtipnou a zábavnou zoologickou zahradu. Stačí nadzvednout černou volnou nohavici, odhalit bílou podkolenku a nasadit oranžový zobák a tučňáci jsou na světě. Princip „převleku” se sice u různých zvířat opakuje, je ale zábavné sledovat, jaké další živočichy lze z rukou a nohou vytvořit. Performerky pracují pohybově nejen s contemporary, do jejich vzájemných interakcí se promítají i prvky klauniády či animovaných filmových naháněček. A podle reakcí publika sdílejí s nejmladšími diváky společnou řeč. Proto se nemůžu ubránit dojmu, že je snaha zarámovat odlehčenou formu ambiciózním tématem trochu nesourodá. Lépe řečeno, oceňuji záměr, ale nejsem si jistá provedením.
Ono již zmiňované poselství na konec totiž působí zbytečně zjednodušeně, až naivně. Přitom mi ve své podstatě připadá velmi půvabné – pokud se nebudeme vzájemně respektovat, nebudeme se snažit v sobě pěstovat lásku a empatii, nezachráníme sebe ani planetu. Jenže představení skočilo z klauniády bez varování rovnýma nohama do velmi komplexního tématu. Pelikán, který v úvodu představuje komického komentátora, poobědvá igelitové pytlíky a zemře. A tentokrát se nejedná o srandovní hru, ale krutou realitu. A její příchod je tak náhlý, že v dětech možná vyvolává spíš zmatení než lásku k životnímu prostředí.
Foto: Roman Dobeš
