Na počest teatrologa Jana Císaře se ve VILE Štvanice uskutečnil již druhý ročník festivalu Císařovy nové šaty. A podobně jako se pan profesor rovným dílem zabýval profesionálním a amatérským divadlem, tak se obě tyto linky objevily bok po boku i ve festivalovém programu.
Tu profesionální poslední den reprezentovala Berta mezi řádky z brněnského Divadla Polárka. Inscenace v režii Jiřího Jelínka se zabývá tématem čtenářství a fikčních světů, jež se ukrývají mezi stránkami. Hlavní postavu Bertu (ve vynikajícím podání Barbory Horčičkové) knihy provází od dětství, kdy ji pohádkové vesmíry otevírají dospělí, kteří jí před spaním předčítají, přes dospívání se zamilovanými romány, až po stáří, kdy jí literatura stále přináší kýžený požitek i odpočinek. Horčičková zvládá pohotově přepínat mezi jednotlivými polohami a oddělovat je prostými, ale jasně čitelnými gesty, aniž by se jen na okamžik pitvořila. Zdatně jí sekundují Vít Malecha s Jaroslavem Tomášem, kteří kromě plejády vedlejších rolí obstarávají i hudební doprovod.
Jak je u inscenací Jiřího Jelínka zvykem, i Berta mezi řádky hbitě střídá kratší činoherní pasáže a energické kabaretní výstupy. Všechny scénky přitom propojuje zastřešující téma lásky k literatuře a jednoduchá, ale plně funkční scénografie Kateřiny Doleželové. Dospívající Berta hledá útočiště ve velké dřevěné almaře, která v sobě skrývá množství různých knih. Ty zas po otevření odhalují své fantazijní světy. Samotné knihy se ukazují coby nadmíru univerzální scénografický prvek: skrývají se v nich písmena, z nichž lze skládat repliky, ilustrace vhodné k tradiční kreslené animaci i trojrozměrné papírové miniatury. Svazky mohou posloužit jako končetiny improvizovaných loutek a při troše představivosti zastoupit v podstatě jakoukoliv potřebnou rekvizitu. Míra detailnosti a vynalézavosti je v inscenaci vskutku obdivuhodná, zvlášť po zjištění, že vznikala pouhé dva týdny.
Pocit jisté výjimečnosti provázel i druhou, amatérskou linku festivalu. Jaroměřické Kolegium hraběte Šporka v čele s Jarkou Holasovou dostalo od organizačního týmu Císařových nových šatů – stejně jako další spřátelené soubory – přímo zadání, na jehož základě vznikla inscenace Mordýřská mrouskanice. Požadavek zněl zpracovat Hamleta a přitom do adaptace zakomponovat jakýmkoliv způsobem konkrétní ovoce: hrušku. Shakespearova nejhranější tragédie je v podání tvůrčího týmu kolem ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři hlavně příběhem o Ofélii. Ta se tajně schází se svou přítelkyní, s níž probírá Hamletovo zvláštní chování, a vymýšlí léčku, která by mu měla dát lekci. Dvojice princip divadla na divadla dotahuje ještě dál než ve zdrojovém textu a všechno krveprolití připisuje maňáskům, jež zastupují ostatní postavy dramatu. Tragédie se tak stává jejich hrou, samotný příběh Oféliiny nešťastné lásky ale není o nic míň srdceryvný.
Hamleta i hrušku do svého Quijota, Quijota, Quijota! dostal i Teátr Vaštar, večer v Asi ani zahradě Divadla Kámen dokonce došlo na citování studie Jana Císaře. Drobné odkazy a pomrkávání do publika posunuly komorní víkendový festival v malou oslavu přítomného okamžiku a spolubytí, snad jak by si jen pan profesor přál.
