Inscenace Vytí a rytí vznikla jako semestrální práce studentů KALD DAMU a je volně inspirovaná knihou The wolves in the walls (Neil Gaiman, Dave McKean). Režírovala Eliška Peřichová a spol. Výpravu vytvořila Anastasia Atapina.
Když nás něco trápí, obvykle se obracíme na své nejbližší, na svou rodinu. Jenže někdy dokonce ani to nepomůže. Žít v jednom domě ne vždy znamená to samé, jako žít spolu. Malá Róza se potýká s nezájmem, neporozuměním ze strany rodičů i svého brášky. Nikdo si na ni neudělá chvilku času, neposlouchá ji a nevěnuje se jí. Jediným opravdovým přítelem se tak stává její domácí mazlíček, prase.
Jenže ve stěnách domu se začnou dít podivné věci, Róza a prase v noci slýchají zvláštní zvuky, funění, chrčení, škrábání, vytí – ve zdech domu žijí vlci. Jenže nikdo malé hrdince nevěří, každý ji odbyje s tím, že ve stěnách přece žádní vlci nežijí. Když už někdo obývá prázdno ve zdech našich domů, jsou to jedině myši nebo netopýři.
Rodiče často svým dětem nevěnují dostatečnou pozornost a neberou jejich starosti vážně, dokud problém všem nepřeroste přes hlavu a stejně jako vlci už se dál nedá ignorovat. Inscenace Vytí a rytí poukazuje na problémy, které spousta z nás zažije ať už z pozice dospělého, či dítěte. Cítit se neslyšený a přehlížený je vždy bolestivé. A cítit se přehlížený ve vlastní rodině je o to bolestivější. Zato najít odvahu společně čelit problémům a naučit se jeden druhému naslouchat, dávat si prostor a brát se vážně je velké vítězství. Cesta, která k němu vede, je ale nemálo kdy složitá a plná překážek. Právě ty nás ale mohou naučit si lépe porozumět, být spolu a žít spolu.
Energie, kterou herecký tým přinesl na jeviště byla tak silná a poutavá, že udržela pozornost dospělého i dětského publika. Stejně tak různorodé výrazové prostředky (figurativní loutky, stínohra, živé ruchy a hudba) a jejich chytré kombinování nepolevovalo v napětí, probouzelo hravost a živost. Inscenace je pochopitelná, poučná a zábavná nejen pro malé děti, ale pro všechny věkové kategorie a na Mateřince má své místo.
Foto: Roman Dobeš
