Na letošní Mateřinku dorazilo rekordní množství souborů nejen z Česka, ale i ze světa. Nejdelší cestu do Liberce však měl bezesporu Wataru Gotō z Japonska, který v rámci slavnostního zahájení festivalu předvedl svůj Lví tanec. Tuto tanečně-loutkovou inscenaci s maskami pak diváci mohou vidět ještě při zakončení Mateřinky 2025.
Je Lví tanec koncipován jako festivalová inscenace, nebo s ní naopak obvykle příliš nejezdíte? Vnímáte rozdíly v tom, jak publikum reaguje v Japonsku, v Evropě či v jiných částech světa?
V Japonsku se Lví tanec předvádí na různých místech a je spojen s modlitbami za bohatou úrodu, hojnost sklizně, ochranu domácnosti, odvrácení nemocí a zahnání zlých duchů. Tento tradiční umělecký projev se často odehrává v areálech svatyní po celém Japonsku a podoba Lvího tance se liší podle regionu – v některých oblastech připomíná lva, jinde třeba žirafu. Japonci také věří, že pokud vás „lev” při tanci kousne do hlavy, přinese vám to štěstí. Lidé proto sami přistupují blíž, aby je kousl. V zahraničí tato tradice samozřejmě známá není. Určitě se ale kousnout nechte!
Jak inscenace vznikala?
Tam, kde jsem se narodil a vyrůstal, má Lví tanec své pevné místo v kultuře, protože tradiční tance se prováděly jako oběť a součást rituálů. Cítil jsem však potřebu šířit japonskou kulturu dál a dát lidem příležitost setkat se s tradičním Lvím tancem i mimo Japonsko. Proto jsem se rozhodl začít tančit sám.
Pracujete s tradiční maskou a kostýmem lva. Povězte mi, prosím, o těchto věcech více.
Lví hlava (maska) existuje ve dvou variantách – samec a samice. Ta, kterou používám já, je samčí. Součástí kostýmu je kimono, kalhoty tattsuke hakama a tradiční japonské ponožky zvané tabi. Kimono je navíc japonský národní oděv a nese v sobě bohatou symboliku – v určitých kontextech může vyjadřovat například smutek, a někdy se používá i k zakrývání obličeje.
Svůj tanec nazýváte Kioi Shishi. Co tento název znamená?
Význam Kioi Shishi spočívá ve vyjádření síly a energie lva, které ztělesňují živost a dynamiku lvího tance. Diváky potěší i roztomilé pohyby postav Okame a Hyottoka pod rozkvetlými sakurami, které přinášejí do představení hravost a půvab.
O čem Lví tanec pojednává?
Lví tanec je příběh, v němž si lvi hrají s motýly – i když ve skutečnosti motýli na scéně nevystupují. Postava Okame, to je ta žena s bílým líčením, elegantně tančí s vějířem a Hio-toko, muž ohně, rozfoukává oheň pomocí bambusové trubice – proto má ten zvláštní výraz, úzké, našpulené rty. To, že rozdmýchává oheň, je vnímáno právě jako symbol přinášející prosperitu do domácnosti. A na scéně se také objevuje komická postava, která má za úkol pobavit publikum.
Jaká jsou specifika japonského tance oproti tradičnímu Lvímu tanci?
Tradiční Lví tanec se tančí jako obětina jako součást náboženských rituálů. Japonský tanec je formou tradičního umění, ale samotné provozování v chrámech je v dnešní době poměrně vzácné. Obě tyto formy – Lví tanec i japonský tanec – však představují důležitou součást kulturního dědictví a jsou předávány z generace na generaci.
Dochází ve vaší inscenaci i k nějaké modernizaci či aktualizaci?
V rámci představení se snažíme přiblížit tradiční japonské umění širšímu publiku a umožnit divákům, aby jej vnímali zblízka – včetně jemných detailů a nuancí. Usilujeme o uchování starých tradic, zároveň však hledáme nové výrazové formy. Právě díky pevnému ukotvení v tradici si můžeme dovolit pouštět se do nových výzev a posouvat umění dál.
Foto: Roman Dobeš
