Do Liberce dorazilo italské seskupení Unterwasser Theater Company. Přivezli s sebou inscenaci Amarbarí. Počin na pomezí vizuálního divadla otevřený dětem i dospělým. Amarbarí je bengálský výraz pro můj domov. Představení zve diváky do kouzelného létajícího paláce, který cestuje po světě a skrze průhledy z oken nabízí dětem poznání různých krajů – mořské hlubiny, džungle, tržiště rušného města, africké savany.
Diváci usazení na zemi jsou obklopeni třemi plátny, které tak vytváří dojem, že se opravdu nachází uvnitř paláce. V oknech domu se objevují stínové loutky na drátkách, některé siluetové černé, jiné poloprůhledné barevné. Styl loutek připomíná dětské kresby a ilustrace, i tím se dětem dokáže přiblížit a oslovit je. Amarbarí není založeno na silném narativu, vede děti k poznávání, pozorování, zaměřuje se na jejich smysly a střídáním tří projekčních ploch si vesele pohrává s jejich pozorností. Děti otáčely hlavami sem a tam, ukazovaly si na objevující se zvířata, počítaly je. Po cestě světem palác třikrát zastaví, zpomalí a promluví k divákům. Tyto textové vsuvky mají poetický nádech, a co je důležité, jsou přeložené do češtiny. Nabádají pozorovatele k otevření se, vzájemnému pochopení, sledování, zkoumání. Je pravda, že možná víc promlouvají k dospělým, ale ani dětem rozhodně nejsou cizí.
Celé představení bylo vizuálně poutavé, hudební doprovod navozoval pro malé cestovatele příjemnou a magickou atmosféru. Konec představení byl pro děti otevřeným polem bádání. Nejdříve jim bylo vysvětleno a ukázáno, jakým způsobem inscenace vzniká, jak funguje práce se světlem a stínem, jak velké loutky doopravdy jsou. Herečky se diváků ptaly, do jakých krajů je Amarbarí zavedl, jestli byla cesta nebezpečná, co všechno viděli. Následně nechaly malé objevitele na dvou stanovištích v sále na vlastní kůži zkusit, jak funguje práce se stínovou loutkou a jaké obyčejné každodenní objekty se dají pro stínohru využít. Tím se inscenace dozajista dostala do paměti zúčastněných dětí a dala jim nové poznatky a zážitky.
Foto: Roman Dobeš
