Ve čtvrtek se Klub Naivního divadla zaplnil malými dřevěnými krychlemi, kvádry, hranoly a kuličkami. Finský soubor KO-KOO-MO totiž na festival dovezl svou nonverbální inscenaci Divadlo Kostek. Performerkou, která provedla diváky meditativním světem geometrických tvarů, byla Roosa Halme.
Divadlo Kostek vzniklo už roku 2011. Jak se to vlastně stalo?
Dostala jsem tašku plnou dřevěných kostek – stejných, jaké se objevují i v představení, říkáme jim Human-Shaped Reconstruction Kit. Navrhl je výtvarník Kai Ruohonen, který se mě také zeptal, jestli bych s nimi nedokázala vymyslet nějaké loutkové divadlo. Odpověděla jsem, že to můžu zkusit. První verze této inscenace měla premiéru před publikem složeným ze všech věkových skupin – od malých dětí až po seniory. A měla jsem pocit, že si ji každý užil po svém. Po premiéře jsme oslovili producentku Annukku Ketolu a od té doby tvoříme ve třech jako soubor KO-KOO-MO.
Vzešly z vaší spolupráce s výtvarníkem Kai Ruohonenem i jiné divadelní projekty?
Pro nás jsou dřevěné kostky nekonečnou inspirací, prací, celoživotním tématem i životním dílem. Po první premiéře jsem požádala o workshop Yanu Tuminu z divadelního souboru AKHE v Petrohradu. Pracovaly jsme spolu jeden víkend a rozhodly se vytvořit nové představení s názvem Block Theatre: Variation I. Premiéra proběhla v roce 2013 a inscenace pak byla uvedena na několika mezinárodních festivalech, například na LUTKE ve Slovinsku či na Tallinn TREFF v Estonsku. V roce 2015 se mi narodilo dítě a já pokračovala ve vývoji Metody Block Theatre prostřednictvím performancí a různých workshopů. Zároveň jsem skládala hudbu a spolupracovala na loutkových a výtvarných projektech s dalšími tvůrčími týmy. Také jsem organizovala náš festival TIP-Fest, což je Mezinárodní loutkový festival v Turku. Další nová inscenace s dřevěnými kostkami vznikla během pandemie covidu. Block Theatre: Variation II – My Blocks of Mind je inscenace typu „jeden na jednoho“, ve které si diváci a divačky také sami staví. Byla odehrána více než stokrát – pro dospělé, teenagery i děti. Poslední reprízy Variation II proběhly na festivalu KEHÄ v Oulu v listopadu 2024. Nejnovějším přírůstkem do série je Block Theatre: Variation III – Twelve O’Clock Setting. Jde o participační inscenaci, kterou jsme vytvořily spolu s klaunkou Sinikkou Lumiluoto. O inscenaci se píše, že je to „nesmírně vtipná show o vážném tématu,“ odrážejí se v ní totiž témata klimatické změny.
Jak probíhalo zkoušení inscenace?
Především to byla čistá hra s kostkami – závod mysli, improvizace. Snažila jsem se naslouchat kostkám, materiálu, a ony mě samy vedly dál. Začala jsem si hrát před zrcadlem a zkoušela z kostek vytvářet různé postavy – jako by šlo o živé sochy. Hledala jsem způsoby, jak proměňovat obraz, který vzniká.
Jak se inscenace za ta léta hraní vyvinula?
Jsem velmi vděčná všem divákům a účastníkům workshopů, se kterými jsem se za ta léta setkala, protože mi dali (anebo jsem si od nich „ukradla“) spoustu drobných detailů, které jsem mohla do představení přidat. Způsoby, jak si lidé hrají s kostkami, se od sebe výrazně liší. Někteří jsou odvážní, jiní zase velmi opatrní a precizní. Téměř na každém workshopu či představení slyším nebo vidím něco nového, nějaký nápad, se kterým jsem se nikdy předtím nesetkala.
Divadlo Kostek má i terapeutický rozměr, který studoval a popsal americký loutkář a terapeut, profesor Matthew Berner. Můžete tyhle terapeutické účinky pro české diváky popsat?
Block Theatre vychází z představivosti a ze hry. Bernier například popisuje, jak inscenace Block Theatre odráží principy tzv. Expressive Therapies Continuum [ETC, teoretický model, který popisuje, jak lidé zpracovávají zkušenosti a vyjadřují se pomocí různých forem umění jako je výtvarné umění, tanec, pohyb, hudba nebo hra. Model se používá především v arteterapii a dalších expresivních terapiích, pozn. redakce]. ETC rozlišuje několik horizontálních úrovní: kinesteticko-senzorickou, percepčně-afektivní, kognitivně-symbolickou a tvůrčí. A všechny tyto roviny lze podle něj během představení zažít. Podle Berniera může hraní a stavění s kostkami být velmi poutavé a mentálně podnětné. Tvrdí, že takový zážitek může vyvolat myšlenky, vzpomínky i emoce, které vedou k hlubokému poznání. Na workshopech si účastníci do hraní s kostkami promítají vlastní životní zkušenosti a Bernier říká, že „reagují na vnější podněty, které kostky představují, a tyto podněty vyvolávají externalizovaný výraz vnitřního obsahu.“
Existuje také kniha o metodě Divadla Kostek.
Naše kniha Block Theatre – Method Manual to the World of Wooden Blocks vznikla po deseti letech práce v Block Theatre. Cítili jsme, že nastal čas tuto uměleckou formu reflektovat, strukturovat a převést do slov. Kniha obsahuje texty profesora Berniera, mojí kolegyně, loutkářky a psycholožky Marji Susi a samozřejmě také Kaie Ruohonena. Já sama v knize píšu o filozofii Block Theatre a o svých zkušenostech s různými typy publika, účastnic a účastníků workshopů. Nechybí ani návrhy na různá cvičení s kostkami. V posledních letech se totiž věnuji i lektorování a vedení vzdělávacích workshopů zaměřených na metodu Block Theatre pro odborníky v oblasti pedagogiky, sociální práce a zdravotnictví a musím říct, že tato zkušenost pro mě byla velmi obohacující a inspirující.
Hráli jste ve školkách, školkách pro děti se zvláštními potřebami, v dětských výchovných institucích i v domovech důchodců. Jak takto rozličná publika vaše představení přijímala?
Už jen úplně obyčejná dřevěná kostka v sobě nese tichou výzvu k účasti. Probouzí představivost v každém člověku, bez ohledu na věk, kulturu nebo mentální schopnosti. Kostka má v sobě potenciál stát se čímkoli. Mnoho dětí během představení i po něm spontánně sdílí své vlastní interpretace a samy s kostkami vytvářejí překvapivá díla s výrazným vnitřním vhledem. Stejné typy reakcí jsme ale zažili například i v domovech pro seniory nebo mezi lidmi s mentálním znevýhodněním. Připadá mi nesmírně zajímavé sledovat, jak různí lidé interpretují svět kostek a používají stavebnici v podstatě jako jazyk.
V čem podle vás spočívá síla minimalistického jevištního jazyka při práci s dětmi předškolního věku?
Pro mě představují dřevěné kostky svět neomezených možností. Jejich síla spočívá v tom, že se do hry s nimi může každý zapojit s takovou mírou představivosti, jaká mu je vlastní a příjemná. Dřevěná kostka je prázdné plátno, opak dnešních obrazovek, které nám nabízejí všechno hotové: tvary, barvy, pohyb, zvuky i příběhy.
Co je obsahem workshopu, který probíhá po představení?
Na workshopu stavíme každý svou osobní „oživlou sochu“ a někdy je propojujeme do společného díla. Každý má možnost o své práci něco říct, pokud chce. Neexistuje žádně špatně nebo správně. Vedu workshopy na různá témata a tady na Mateřince budeme stavět místa, která jsou pro nás důležitá, a naše sny.
Jaké máte pro Divadlo Kostek plány do budoucna?
Sloužím dřevěným kostkám a cítím silnou touhu sledovat, kam mě společně s ostatními ty kostky zavedou. Chci je podporovat v jejich „životě“ a dopomoci jim naplnit jejich potenciál. V srpnu nás proto čeká cesta do Kanady, na podzim budeme pokračovat v turné s našimi inscenacemi a v rámci projektu Reconstruction, který se odehrává v jednom azylovém centru ve Finsku, budeme spolupracovat s ukrajinskými, ruskými a finskými umělci.
