Poslední mateřinkový den je třeba začít se připravovat na ten nepříjemný šok způsobený přechodem z festivalového režimu do běžného života. V rámci adaptace festivalových diváků na to, co je od zítřka čeká, nasadila do programu festivalová dramaturgie Horror vacui Naivního divadla Liberec. Po čtyřech dnech natřískaných divadlem pro děti od tří let, kdy všechno dobře dopadne, se tak publikum muselo poprat s inscenací, která je určená výrazně staršímu publiku a ještě se s ním nijak nepáře.
Horror vacui je inscenace pro teenage publikum i dospělé a zavádí je do světa Josefa Váchala, českého malíře, řezbáře, spisovatele, filozofa. Režisér Filip Homola společně s výtvarníkem Robertem Smolíkem na jevišti vytvořili prostor zpočátku vypadající jako notně zabydlený pokojíček; dokonce s funkční elektrickou plotýnkou, na které si Marek Sýkora v roli Josefa Váchala uvaří kávu. Postupně však prostor ožívá a společně se slovy citovanými nejen z Váchalova literárního díla ale i z jeho osobní korespondence se na jevišti objevují roztodivná stvoření, často tvořená jako jakési 3D koláže. Inscenace je však v zásadě celkem nedějová, a tak bytosti s Josefem Váchalem v prostoru prostě koextistují, postava Josefa Váchala je pozoruje se zaujetím, s překvapením a jindy jako staré známé. Například se smrtkou, fascinujícím manekýnem pro dva herce, vede Váchal v podstatě civilní dialog. Smrtka, z níž vidíme jen lebku, ruce a hrudní koš, má navíc rafinovaně řešenou pravou ruku, na které je možné ovládat štíhlé dlouhé prsty do takové míry, že je loutka schopná i jemné motoriky. Může si tak nejen hodit kostku cukru do kávy, ale hlavně si vyhrát i s drobnými gesty, jež ji značně polidšťují. Tu stydlivě ukáže na láhev kořalky, jindy poklepává prsty v rozpacích.
Kromě samotné výpravy inscenace – uchvacující, znepokojivé a atmosférické – včetně intimního, tlumeného svícení, které zastává z velké části stahovací lampička nad Váchalovým pracovním stolem, je zásadní síla inscenace právě v jakési živoucnosti loutek i prostoru. Precizní vedení loutek (Markéta Sýkorová, Petr Štěpánek, Jakub Müller, Petr Jelínek) dodává Váchalově světu dojem skutečnosti, stejně tak jako činoherní poloha herectví Marka Sýkory i všech zmiňovaných, která umně balancuje na hraně přirozenosti (nikoliv však civilu) a lehké vypravěčské stylizace. To vše pak podporuje i to, že Horror vacui se hraje na malé scéně Studia NL, kde mají diváci k jevišti skutečně blízko.
Inscenaci Naivní divadlo označuje za „iniciační loutkovou férii na motivy života a díla Josefa Váchala” a skutečně přesně takový Horror vacui je. Výprava jasně odkazuje k Váchalovu výtvarnému dílu a evokuje jej, přesto v ní lze zahlédnout i zřetelný rukopis Roberta Smolíka. Tvůrci navíc neměli ambice zastupovat učebnici literatury a převyprávět Váchalův život ve vší komplexnosti. Mnohem více je zajímal vhled dovnitř světa neobyčejného a svérázného umělce a člověka, jako by se s ním spíš chtěli setkat, než o něm jen vyprávět. A takový přístup se v dílech založených na životě skutečných osobností opravdu často nevidí.
Foto: Roman Dobeš
