Spolupracovnice redakce Loutkáře Hana Strejčková se koncem listopadu vydala do kanadského Québecu, který platí za provincii loutkám zaslíbenou. Zde jsou její dvě recenze zhlédnutých inscenací, které široce rozšířenou domněnku beze zbytku potvrzují. (red)
Pain d‘épice
V loutkovém divadle L‘Illusion v Montréalu se rozhostilo adventní období provoněné skořicí, zázvorem, anýzem, kakaem… Claire Voisard s hlubokou vazbou na českou loutkářskou tradicí velmi citlivě představila nejmladšímu publiku klasický příběh vánoční sušenky – perníkového panáčka, ne nepodobného například pohádkovému „východnímu“ Koblížkovi. V roli pohodové cukrářky podala Voisard sugestivní výkon, založený na hravosti, rytmizaci prostoru a přesně umisťovaným objektům. Srozumitelný příběh o pečení a oživnutí sušenky odvíjela skrze vytříbené detaily, jako například rozpohybování, přesněji rozkutálení maňáska díky nenápadnému spojení s vařečkou. Neopomínala klást důraz na repetitivní prvky, jako například na nové botky či na varování sušenky před kontaktem s vodou a dále na humorná ozvláštnění, třeba ve variacích s miskou, která se nejprve stala panáčkovou vanou a posléze vojenskou přilbou. Celkovému vyznění přispěla útulná scéna vytónovaná do sytých teplých barev – domeček s kuchyňským pultem, šuplíčkem a skříňkami, se zabudovaným přívodem vody i stropem využitým pro stínohru.
Je nutné však dodat, že samotnou divadelní událost zásadně určovala hned od počátku utvářená atmosféra. Před vstupem do sálu, do kterého se vcházelo postupně a v ponožkách, se diváci setkali s uvaděči, kteří všechny rodinné skupinky jednotlivě provázeli milým slovem a usazovali je s respektem k velmi malým divákům tak, aby opravdu všichni viděli. Toto plynulé vcházení do cukrářčiny „kuchyňky“ samo o sobě navodilo pocit výjimečnosti okamžiku.
Nejprve byl za dveřmi slyšet hereččin hlas, jak promluvila ke svým novým botkám, které si nejspíš žily tak trochu svým životem. Hned na úvod si získala sympatie drobným motivem, neboť původně šla na tržiště pro voňavou esenci do sušenky a odešla s novými polobotkami k tomu… Kam se však poděla předchozí obuv, mohlo by některým rodičům s úsměvem vytanout na mysl. To zde ale nebylo tak podstatné jako příprava na zdobení perníčku čili kontrola štětců a umístění mističky s polevou, utřídění pracovní plochy, včetně válečku, jenž se později stal mostem, a utěrky, která převzala roli přikrývky. Zásadní bylo také mytí rukou! Veškerá plocha byla vytěžena, navíc horkost trouby či ohřev polevy podpořila světla, z kohoutku zas tekla opravdová voda, a to ne pouze na efekt, jak se při závěrečné projekci na „strop“ domečku ukázalo. Na cokoli Claire Voisard sáhla, nabývalo dalšího než jen účelového významu. Její dotek proměňoval obyčejné předměty v nositele vůní, barev a metafor. Z válečku na těsto se stala také rozhledna, ze zásuvky postýlka… V jejích rukách se věci stávaly spolu-vypravěči pohádky o panáčkovi, jenž se i přese všechnu péči rozhodl proskočit oknem a utéct do světa, aby se nakonec nechal napálit lstivou liškou. Navzdory palčivému konci sušenky, se dopad dramatičnosti situace rozplynul v příjemném rozpoložení díky ujištění, že nyní si jak cukrářka, tak všichni přítomní mohou upéct svou vlastní sušenku. Ne, že by se emoční vlna u dětí zcela vytratila, ale rozhodně díky tomu nenabrala sílu plačtivého tsunami.
Kouzlo autenticky laskavého herectví Claire Voisard snad tkví v desítkách let zkušeností, zjevně i ve zřetelné lásce k loutkám a svým divákům. Byla obdivuhodnou v reakcích ke komentářům dětí, které během jejího vyprávění a manipulace s loutkou nikdy neztratily pozornost. V její osobě se skvěla ryzí loutkařina, precizní práce s jazykem a zračila odpovědnost za spolu prožitou chvíli v divadle.
Claire Voisard své životní rozhodnutí spojit tvůrčí pouť s loutkami odvíjí od setkání se s představením Laterny magiky na Expo 67 v Montréalu. O čtyři roky později se tehdy devatenáctiletá Kanaďanka rozhodla za studiem loutek vycestovat do Československa, a to i navzdory předsudkům okolí vůči životu v komunistickému režimu. Naučila se česky, seznámila se s Petrem Baranem. Loutkové divadlo L’Illusion v Montréalu založili již jako dva absolventi loutkářské katedry DAMU v roce 1979. V rodinných šlépějích pak pokračují Sabrina a Stéphanie Baran, které převzaly vedení divadla.
Le Magasin (Obchod)
Scénická kinetická instalace zahrnující komunikaci objektů a technologií Le Magasin scénografky Odile Gamache se v premiéře odehrála v roce 2024 v Divadle Prospero. Nadčasové téma obchodu a jeho výkladní skříně se nyní po téměř roční pauze vrátilo na jeviště do prostoru Espace Go. Věci se dostávají do kontaktu s předměty a jsou hlavními zdroji a nositeli jevištního dění.
Prostor Espace Go – Théâtre contemporain et féministe à Montréal je kreativním zázemím nejen pro tvůrkyně, ale pro všechny, pro které je důležitá umělecká svoboda projevu, integrace technologií a nových médií ve vztahu k individuálnímu rukopisu a potřebám projektu i publika. Otevírá prostředí věnované vývoji divadelní praxe bez předsudků, a to je na Espace Go výrazně sympatické. A absolventka Národní divadelní školy v Kanadě Odile Gamache se od roku 2013 věnuje převážně scénografii. Ke svému prvnímu autorskému dílu Le Magasin ještě přizvala na základě dlouhodobé spolupráce režiséra Philippa Cyra.
Autorka svým divadlem objektů vystavěla sentimentální piedestal maloobchodníkům, pro něž zboží jako by bylo nejen produktem k prodeji, ale svým způsobem prostředkem jejich estetické seberealizace a komunikace s kolemjdoucími. Poetika představení tkvěla právě v ponechávání běžných předmětů v ohnisku diváckého pozorování. Na horizontu se na počátku představení vyjímal rám osázený lampičkami. Ve „výkladu“ visel honosný závěs béžově zlatavých odstínů. Svým nařaseným prověšením a osázením dekoračními prvky působil v moderním black boxu opravdu výjimečně. Třpyt, ale i usazený prach, v neposlední řadě cenovka a sleva naznačovala, že se tkanina ke zútulnění domova z vitríny ne a ne pohnout. Nostalgie po starých časech v malých zasutých obchůdcích zde byla patrná od prvních okamžiků. Autorka se v nich doslova nechávala unášet barevností, a především pak vlastnostmi předmětů. Například roztočila třásně – pompon zavěšený na jednom z konců ozdobného lana. Ten po mnoho minut kroužil nad napodobeninou antického sloupku a vířil prach. Připomínal neúnavnou tanečnici v nekonečném sledu piruet, rozmetávající statičnost minimalistické scény. V komorním nasvícení působila akce jako výtvarným šerosvitem ovlivněný výjev.
Na asociace bohatá choreografie předmětů se děla buď za přímého přispění autorky – manipulátorky schované za kartonovou maskou ve tvaru cenovky, anebo je spouštěly technologie – média. Setkání manuální práce s automatizovanými proměnami, dialog analogu se strojovým pohonem, střet ticha s ohlušujícím zvukem, nebo potemnělé atmosféry s jásavým blikotem světel se stával zdrojem překvapivých momentů. Střídala se poklidná období cele zanořená na jeden element, například na rolování podlahové krytiny překrývající k zemi sesutý závěs, nebo na trvající sesyp šifonu, jenž evokoval hromadící se cukrovou vatu či příval sněhového prašanu s pasážemi frenetického charakteru, například s prezentací rychle rotujících stojanů za stroboskopického efektu. Objevilo se i několik úsměvných okamžiků, například navinutí světelného řetězu na stojan připomnělo snahu o originalitu designérů podřídit vizuální koncept blížícím se vánočním svátkům.
Inscenace Le Magasin je dílem vybízejícím k vlastní interpretaci. Autorka předložila téměř hodinový sled obrazů, jenž je možné vnímat z perspektivy nápadité objektové reprezentace vzdávající hold „staromódnímu“ způsobu nakupování, ale také z hlediska současného pozbývání potřeby zacházet do krámků a nechat se unášet jejich expozicemi. Dalším východiskem k interpretaci díla může být právě snaha o vyvolání všímavosti vůči každodenním drobnostem, mezi něž v tomto ohledu patří výlohy a prodejci za nimi. Mají křiklavé neony coby vzpomínka na klasické nakupování přimět diváka zastavit se poté na ulici a zadívat se na vystavené zboží optikou neúčelovosti čili s touhou nalézat zdroje jiné krásy?
Tempo představení naznačovalo autorčin záměr – přání zpomalit svět, i kdyby jen pro tuto určitou událost a vychutnat tvary, stíny, odhalovat v obyčejnosti kouzlo – okouzlení. Dopřávala si čas na transformaci prostředí, na manipulaci a na vystavení věci. Využívala přechody mezi tmou a světlem, hojně tahala za provázky a lanka, jimiž navozovala pocit samohybnosti věcí. Energie jako by se většinově nesla na nepatrném dechu a lehkém kroku, ačkoli ji chvílemi obrazně přerval rytmus elektro hudby, doprovázející zběsile rychlé scény. Žádný závěrečný výbuch se také nekonal, i když pomyslný tikot se nezastavil. Divák dostal příležitost sledovat galerii objektů coby generátory představ až příběhů, mohl se nechat unášet mechanizací věcí, malbou i světelnou kompozicí, a pak zas pokračovat dál ve šlépějích vlastní reality.
Pain d‘épice
Námět a interpretace: Claire Voisard;
umělecká konzultace: Marie Eykel;
scéna: Jean-Philippe Morin;
světla: Guy Simard; hudba: Pierre Labbé;
kostým: Sabine Voisard;
make-Up Art: Suzanne Trépanier
Psáno z představení dne 30. 11. 2025 v divadle L’Illusion.
Le Magasin
Námět: Odile Gamache, Philippe Cyr;
autorka, scéna, režie, manipulace: Odile Gamache;
světla: Julie Basse;
hudba: Christophe Lamarche-Ledoux
Psáno z představení dne 28. 11. 2025 v Divadle Espace Go.
