Výročí Hanse Christiana Andersena (1805-1875), který se před 220 lety narodil a před 150 lety zemřel, připomíná plzeňská Alfa uvedením inscenace Ole! Anderesen! Pohádky pana Zavřiočky. Je určena pro děti od 6 let, napsal ji a režíroval slovenský režisér Šimon Spišák, který je také autorem českých dialogů; část textu vznikala jako improvizace během zkoušek a na koncepci inscenace spolupracovala dramaturgyně Alfy Petra Kosová.
Text: Gabriela Špalková
Ole! Andersen! zpracovává téma o snech, snění a fantazii pomocí konfrontace dneška s motivy z Andersenových pohádek. Ve světě na pomezí reality a snu se vše točí kolem čtveřice dětí, jedné ženy-mentorky, a pana Zavřiočky, který přináší dětem sny, jakéhosi Andersenova Večerníčka. Nápad je to dobrý, ale jeho zpracování velmi diskutabilní. „Mnoho z původních Andersenových příběhů je prvoplánově moralizujících nebo je Andersen vypráví v dobových kulisách a kontextech, dnes málo srozumitelných. Proto nás zajímají především nosné nadčasové prvky, které se snažíme vnímat současně,“ uvádí Petra Kosová k inscenaci. Avizované „současné vnímání“ je dáno použitím vulgarismů a celkově „drsným“ rázem inscenace, snažící se napodobit teenagerovské chování. Byť se Andersenův text v inscenaci vyskytuje stejně jako postavy z jeho pohádek, specifickou andersenovskou poetiku v této hodinové produkci nenajdeme.
Začátek představení pro děti od 6 let je poměrně šokující. „Tys mi poslal hovno,“ praví mladá herečka svým třem starším kolegům, s nimiž společně představuje před oponou čtveřici dětí hrajících si na mobilních telefonech. Debata o exkrementu se zdárně rozvíjí. Spolu s nimi je tu mentorka, která má čtveřici usměrňovat a vzdělávat. Po zdlouhavé promluvě o tom, jestli se děti s mobily zabavují, nebo ne a co je zábava, přívětivě přítomným vyloží, že slovo „hovno“ se neříká. Zvídavá čtveřice rozverně kontruje dalšími výrazy jako „zadek, blbeček, puch, průjem, kretén“ a zjišťuje, co je přípustné. V následné diskusi se mimo jiné dozvíme, že děti se dnes nezabavují „mluvením“, ale „dělánim kravinek, nepřístojností a prděnim“ a že jeden ze čtveřice „zmlátil Pepíka“. Otevírá se opona, začíná vlastní děj – prolínání smyšlené reality, snů ve snech a snění o splněných přáních, které je proloženo promluvami mentorky o dětské zábavě, snech či obecně o koncepci divadelní inscenace. Třem dětem se ve spaní sny zdají, čtvrtému ne (tomu, co má silácké řeči a problém s Pepíkem). Od mentorky se dozvídáme, že existuje pan Ole Zavřiočka, který přičaruje hodným dětem hezké sny, zlobivým nic. Následující debaty zahrnují mj. citaci Sigmunda Freuda a padne jméno René Descartes. Čtveřice jde spát – přikryje se na stole peřinou, spí, probudí se, kamarádi si vykládají, co se jim zdálo, ten beze snů rozproudí čilou debatu o tom, „kdo tady prdí pod peřinou“. Znovu se spí, znovu se vypráví, chlapec bez snů usoudí, že je „špatný člověk“. Proto se děti rozhodnou, že chytí pana Zavřiočka a donutí ho, aby kamarádovi sen přičaroval. Ale co když s Olem nebude řeč? „Tak ho zmlátíme!“ zajásají tři ze čtveřice. Ale to by bylo násilí a pak by se nezdály sny, a tak jej tedy jen chtějí lapit pod peřinu a udolat svými argumenty. Pan Zavřiočka se (po intermezzu s mluvicím kocourem) objeví, vyklube se z něj však ryze nesympatický neurvalec, který žádné pohádky neumí, svléká se do půl těla a požaduje, aby mu osvětlovač posvítil na schody, protože „si nechce rozbít hubu“. Děti ho nakonec vyhodí a začnou si vymýšlet samy. Potpourri Andersenových příběhů začíná zhruba od poloviny inscenace ještě za přítomnosti pana Zavřiočky, publikum se seznámí s perníkovým panáčkem a panenkou, kteří seschli, aniž by zjistili, že se mají rádi; pohádka o cínovém vojáčkovi bohužel zapadla v ordinérnosti pana Zavřiočky, její truchlivou pointu uchopit nelze; podobně zaniká idea krásné poetické pohádky Létající kufr, jejíž motivy jsou rozděleny do několika různých sekvencí a využity jen povrchně. Když se nám nic nezdá, můžeme si představovat příběhy sami, což trojice naučí i svého kamaráda. Dotyčný si svou optimistickou pohádku nakonec vymyslí (jeden z odkazů na Létající kufr) a šťastně se vznáší nad jevištěm zavěšen na laně, aby celou inscenaci uzavřel jejím leitmotivem: Vy tam dole zase děsně prdíte! zvolá a spustí se k ostatním pod peřinu. Produkce je to činoherní (dva maňásci se objevují jen na pár okamžiků jako rekvizita).
Scéna Karla Czecha je sama o sobě nápaditá, avšak neměnná, vše se děje v téže kachlíkové místnosti s týmž barevným nábytkem. Hudební doprovod Jindřicha Čížka je ilustrativní bez čitelnější melodiky.
Andrea Ballayová, Petr Borovský, Tomáš Jereš a Robert Kroupar představovali děti s nasazením a pokusem o parodizující rysy. Jistě by však bylo možné z disproporce, kdy dospělí hrají děti, vyzískat víc jak herecky, tak celkovou stylizací postav. Kristýna Franková ztvárnila mentorku, Daniel Horečný pana Zavřiočku.
Inscenace Ole! Andersen! Pohádky pana Zavřiočky je jakýmsi pokusem o surrealismus pro děti. Ale vrstev snění je tolik, že orientace v nich je obtížná. Kultivovanost projevu, jevištní poetika a estetika dominantními rysy této inscenace nejsou. Produkce měla přiblížit dětem „provoplánově moralizujícího“ a dnes už prý odtažitého Andersena. Šimon Spišák pro ten účel využil vulgarismy a hrubost. Mentorské pasáže jeho inscenace jsou zdlouhavé a soudě dle zhlédnutého představení, si z nich děti budou spíše dělat legraci. Nemají zřetelný výchovný dopad – za špatnosti nepřijde jasný trest a hrubost v celkovém kontextu hry spíše legalizují, než nekompromisně potírají. Tvůrci budou jistě argumentovat tím, že se děti smějí a tleskají. Ano, především vulgárnosti měly velkou odezvu a obávám se, že budou také tím hlavním, možná jediným, co si děti z Pohádek pana Zavřiočky odnesou. Každý pedagog ví, že děti kopírují vzorce chování, příklady, chtějí splynout s prostředím. Na vzorce, které nabízí pan Zavřiočka, je nejlepší co nejdříve zapomenout.
