Původně jsem si říkala, že na letošních Regionech nebudu megalomansky chtít vidět úplně všechno, že si vyzobu perličky, že za týden toho stejně postupně nakoukám dost. Jenže Regiony jsou festival, kde divadlo nemusíte hledat a ono si najde vás. Všude kolem se něco děje a když už se třeba i zdárně vyhnete divadlu, tak si vás rozhodně najde některý z miliardy koncertů všude po okolí hradeckého náměstí.
Já festival odstartovala zábavnou hříčkou Studia Damúza, kterou mají na svědomí Šimon Dohnálek a Daniel Horečný. Neviděla jsem ji letos poprvé, byla součástí festivalu již před dvěma lety, a tak jsem při vzpomínání na ni byla před osvěžením paměti trochu nepřesná. Tvrdila jsem, že je to taková příjemná blbost, ale žádný zázrak. Jenže pak před Divadlem Drak jsem si připomněla, že právě v té jednoduchosti může být až zázračná upřímnost a autenticita, která z Honzy Ptáka dělá absolutně perfektní nejen festivalovou zábavu. Dvojice hraje tak jakoby omylem a při svém postupném přiznávání, co všechno při práci na této inscenaci zapomněli, co se jim nepovedlo a tak dále, čím dál tím více splývají s ptačím Hloupým Honzou. Vystačí si s flašinetem, vozembouchem a jedním nelétavým obtloustlým vrabčákem. Honza Pták všechny dostane svou zdánlivou lehkostí, plyne na první pohled bez pevnější struktury či rámce, ale přesto se najdou místa, která mají svůj řád, bez jehož dodržení by celý tvar ztratil na svém temporytmu a působivosti. Ačkoliv tvůrci tvrdí, že jejich pohádka vlastně není pro děti, tak při této show se baví holčičky i chlapečci jakéhokoliv věku a nejvíc právě Šimon s Danem.
Neviditelné země finského souboru Livsmedlet jsou o poznání klidnějším dílem, i když téma, které zpracovávají, rozhodně klid v duši nezpůsobí. I když jsou veškeré dialogy (pravděpodobně) ve finštině, není jich mnoho a jádro příběhu o životní cestě dvojice uprchlíků je srozumitelné i beze slov. Pozoruhodná je však zejména forma sdělení těchto pohnutých lidských osudů. Ishmael Falke a Sandrina Lindgren používají jako hrací plochu vlastní těla, která vytvářejí nejrůznější krajiny a dějiště. Použití maličkých postaviček, která si různě lepí na své končetiny, břicho nebo záda, tak nepůsobí odosobněně, ale naopak se dostává do nejbližšího možného kontaktu s vlastní fyzičností obou performerů. Samotná animace těchto drobných loutek pak probíhá až filmovým způsobem stop motion animace. Dvojice s loutkami většinu času nijak přímo nemanipuluje, jejich pohyb se odehrává v podstatě střihem, kdy je jedna figurka vyměněna za jinou figurku téže postavy vymodelovanou do jiné polohy, nebo jsou postavy různě přeskupovány na znamení pohybu. Celá inscenace probíhá v umírněném tempu, performeři vystupují mlčky, veškeré zvuky i promluvy zaznívají z reproduktorů, díky čemuž jsou oba lidé vlastně jen součástí většího celku. Jakoby jejich těla byla jen dalším ozubeným kolem v hodinovém strojku, který pravidelně šlape. Dosahují tak podivné dvojlomnosti, kdy jsou clému tvaru zároveň mnohem blíž, bytostně se jich dotýká a oni se v něm rozplývají a současně potlačují svá ega a vystupují velmi jen jako použitý materiál. Přidáte-li silné téma, jako je snaha překonat na nebezpečné cestě půlku světa, a zachránit si tak holý život, nebo ho cestou ztratit, je výsledkem velmi silná niterná inscenace, která se dotkne i těch, kteří nehnutě sedí po obvodu bílé hrací plochy.
Následně mě při schovávané před deštěm našlo další divadlo. Perníková Chaloupka opět ze Studia Damúza, tentokrát jako one woman show Mirky Bělohlávkové. Herečka při svém skotačení okolo cukrářského vozíku se dvěma panenkami – Mařenkou a Jeníčkem – povznáší pojem “čepicové herectví” na novou úroveň. Sama odehraje veškeré postavy známé pohádky. Kromě panenek a různých kloubouků, které fungují jako znak pro dospělé charaktery, si vystačí už jen s několika perníkovými srdíčky a více či méně pochroumanými slunečníky. Příjemným bonusem k všeobsahujícímu hereckému výkonu je hudební doprovod kytaristy Marka Bělohlávka.
První festivalový den završila inscenace Medař souboru FRAS (dříve Československé klacky). Medař svým až hypnotickým soustředěním a prací s přednahraným zvukem upamatovával na Neviditelné země, svým vizuálem a částečně i námětem pak připomínal inscenaci Radky Mizerové, Reného Vitvara, Veronika Svobodové a Roberta Smolíka – pedagoga členů souboru – Baba – Jága. I zde se hlavní hrdina vydává na strastiplnou pouť, aby pomohl nemocnému příbuznému. Lékem je v tomto případě med, který je ale třeba získat přímo od nebezpečné včelí královny. Inscenátoři se inspirovali fenoménem nepálských včel, které sbírají pyl z jedovatých rododendronů, a tak i jejich med je toxický a v malém množství má halucinogení účinky. Zobrazované výjevy tak mají často snový ráz, mnohdy říznutý pořádnou noční můrou. Loutky v Medaři jsou velmi detailně vyvedené, čempurity i další ovládací prvky umožňují sofitikovanou animaci, kterou Matěj Šumbera i Jakub Šulík perfektně zvládají, jejich výkony jsou totálně soustředěné a perfekcionistické. Ve shodě s námětem je i zvolený materiál – loutky jsou vytvořeny z vosku, jehož upalování proboudí i další divácké smysly, náramně totiž voní. Celá inscenace je do detailu propracovaným spektáklem, kde hraje každý pohyb a sedí i nejmenší drobnost na kostýmu loutek. Je jasné, že režisérka Johana Bártová, která má s tímto uskupením na svědomí i úspěšnou inscenaci Nejmenší ze Sámů, je pozoruhoným zjevem na mladé loutkářské scéně, a už se moc těším na další kusy, které se chystají v rámci Regionů představit.
REGIONY Mezinárodní divadelní festival Hradec Králové
24. 6. – 1. 7. 2022
Foto: Milan Hajn
https://www.festivalregiony.cz/