Přehlídka ASSITEJ 2026 představila během čtyř květnových dnů divadlo pro publikum od batolat po mladé dospělé. Výběr inscenací ukázal pestrost výrazových prostředků i schopnost nezávislých souborů vytvářet imaginativní divadlo s omezeným zázemím. Zároveň připomněl, že malý divák by neměl automaticky znamenat také malé umělecké a finanční nároky.
Přehlídka ASSITEJ, kterou už 26 let pořádá české centrum této mezinárodní organizace, je zaměřená na divadlo pro děti a mládež a představuje inscenace určené publiku od předškolního věku až po dospívající. Letošní ročník se konal od 27. do 30. května v Praze a soustředil se především na tvorbu nezávislé scény. Vedle představení pro rodiny a školy nabídl také workshopy a odborná setkání s mezinárodním přesahem.
Program, který jsem měla možnost navštívit, pochopitelně nepředstavuje celou přehlídku. Přesto v něm bylo možné sledovat mimořádně široké rozpětí diváckých adres i divadelních prostředků: od generační výpovědi mladých lidí přes pohybovou klauniádu a loutkové divadlo až k inscenaci pro děti od osmnácti měsíců. Spojovala je především snaha nehovořit k dětem a mladým lidem shora, ale hledat jazyk, který odpovídá jejich zkušenosti a schopnosti vnímat.
Jeden a jeden a jeden: prostor pro vlastní hlas
Přehlídku pro mě zahájila inscenace Jeden a jeden a jeden, která vznikla ve spolupráci Divadla NIE, mladých účinkujících a ARCHY+. Vychází přímo z jejich osobních zkušeností, snů, nejistot a obav. Jednotliví účastníci v ní dostávají vlastní prostor: někdo zpívá, jiný tančí, hraje na hudební nástroj nebo pronáší monolog. Právě autenticita je její největší devízou. Nemáme před sebou dospělé herce, kteří by se pokoušeli zahrát problémy mladé generace, ale mladé lidi, kteří sami rozhodují, co o sobě a své době zveřejní.
Inscenace tím získává citlivost i určitou zranitelnost. Otevírají se v ní otázky identity, přijetí, vztahů s rodiči, homofobie, sexuálního obtěžování nebo strachu z budoucnosti. Podstatné je už to, že mladí účinkující dostali na profesionální nezávislé scéně prostor, který není pouze jednorázovou dílnou nebo školní prezentací. Projekt se hraje od roku 2024 a s proměňující se zkušeností účastníků se do určité míry znovu vrací i do vlastního tvůrčího procesu.
Mozaikovitá struktura má však také své limity. Sled jednotlivých výstupů nevytváří výraznější dramatický nebo narativní oblouk a některé pohybové pasáže – společná chůze, běhání proti sobě či postupné zrychlování – připomínají nepříliš transformovaná cvičení z dramatického kroužku. Protože divák tuší, že se ke slovu musí postupně dostat velká část početného souboru, začne být přibližně pětasedmdesátiminutová stopáž místy znát.
Určitou otázku ve mně vyvolala také samotná generační výpověď. Inscenace přesvědčivě formuluje požadavek, aby byl každý člověk respektován a přijat takový, jaký je. Méně prostoru už dostává otázka, co mohou jednotlivci nabídnout druhým a jak lze z individuálních zkušeností vytvářet kolektivní pouto. Vedle oprávněného nároku na bezpečí a přijetí mi chyběla výraznější energie směřující ven: snaha svět nejen kritizovat a žádat v něm prostor, ale také jej aktivně spoluvytvářet.
Neznamená to, že by problémy, o nichž mladí lidé mluví, nebyly závažné. Naopak. Vyrůstají ve světě zatíženém krizemi, které nezpůsobili, a současně citlivěji rozpoznávají patriarchální struktury, diskriminaci i násilné způsoby komunikace. Právě proto by však bylo zajímavé sledovat také to, jak se z individuálního pojmenování křivd může zrodit společná aktivita.
Největší smysl celé inscenace se nakonec naplno projevil v následné diskuzi. Jedna z účinkujících měla v publiku svou matku a jejich rozdílné pohledy otevřely skutečný generační konflikt. Vedle bezvýhradné podpory zazněl také nesouhlas a potřeba některé postoje mladých účinkujících konfrontovat. Právě tím byla debata plodná: představení nevytvořilo prostor pouze pro sebevyjádření, ale také pro střet různých zkušeností. Nemuseli jsme se všichni shodnout, abychom se navzájem poslouchali.
Divadlo přichází za dětmi
Úplně jiný způsob komunikace zvolila Pampeliška souboru FysioART, uvedená přímo na základní škole K Milíčovu. Dvě zahradnice rozehrály pomocí pohybového divadla, klauniády, komické magie a manipulace s objekty jednoduchý proces růstu od semínka ke květině.
Uvedení ve školní třídě mělo samo o sobě význam. Divadlo zde nečekalo, až za ním děti přijdou do kulturní instituce, ale vstoupilo přímo do jejich běžného prostředí. Performerky pracovaly s několika chlupatými koberci, miskami, konvemi, měkkými míčky a malým zahradnickým kolečkem. Z obyčejných předmětů vznikal hravý svět, který podněcoval imaginaci, aniž by potřeboval děti zahltit efekty.
Prvňáci byli živí a místy poměrně divocí, obě performerky však dokázaly jejich energii přijmout a usměrnit. Interaktivita nepřerostla v neřízený chaos. Děti se postupně zapojovaly, ale inscenace si přitom udržela vlastní rytmus a tvar. Na konci následovala krátká dílna, během níž se učily jednoduché kouzelnické triky s měkkým molitanovým míčkem.
Pampeliška byla lehká, jemná a zábavná, nikoli však podbízivá. Ukázala, že divadlo pro malé děti nemusí neustále zvyšovat hlas, překotně střídat podněty nebo si vynucovat pozornost. Může jim nabídnout několik obyčejných věcí a důvěřovat, že se jejich význam před očima publika promění.
Smrt jako radostné setkání
Za nejsilnější z navštívených inscenací považuji Příběhy malé Lupitiny González souboru Loutky bez hranic. Autorská inscenace Dory Bouzkové vychází také z jejího osobního vztahu k Mexiku a přibližuje dětem tradici Día de los Muertos. Scéna připomíná malý oltář, který skrývá skládací loutkové divadélko, v němž se otevírají další prostory, rozsvěcují světla a objevují drobné objekty a marionety. Výtvarnou podobu scény a loutek vytvořila Magdalena Koděrová.
Zatímco v českém prostředí bývá vzpomínání na zemřelé spojeno především s pietou, tichem a smutkem, mexický svátek nabízí jiný vztah ke smrti. Mrtví se symbolicky vracejí ke svým blízkým, jí se, zpívá, tančí a vyprávějí se příběhy. Lupitina přitom sama není živou dívkou, která by na zemřelé vzpomínala. Patří do světa mrtvých a těší se na den, kdy se díky vzpomínkám živých může znovu setkat se svou rodinou.
Právě tato obrácená perspektiva zbavuje smrt části její děsivosti. Lupitina není strašidlo ani abstraktní symbol, ale obyčejná holčička podobná dětem sedícím v publiku. Smrt je zde přijata jako součást existence a vzpomínání na zemřelé se může stát radostným společným svátkem.
Inscenace má navíc konkrétní narativní rámec. Postupně se dozvídáme o tragické události spojené s výbuchem sopky a o tom, co se Lupitinině rodině stalo. Kulturně-vzdělávací rovina se tak neodděluje od příběhu. Dora Bouzková diváky provází s energií, jistotou, humorem a lehce ironickým odstupem. Některým divákům rozdává úkoly a role, ale sama na sebe nestrhává přespřílišnou pozornost. Její výrazné herectví zůstává v dobré symbióze s loutkami i vyprávěním.
Největší kvalitou Příběhů malé Lupitiny González je odvaha mluvit s dětmi o smrti bez zbytečného strašení a bez falešného konejšení. Inscenace nenabízí návod, jak se vyrovnat se ztrátou. Přináší však jinou kulturní zkušenost a s ní i možnost uvažovat o zemřelých nejen prostřednictvím bolesti, ale také skrze radostnou vzpomínku.
První divadelní zkušenost
Závěrečný den přehlídky patřil v Prostoru KUK inscenaci Chramst souboru DAMÚZA, určené dětem od osmnácti měsíců a jejich rodičům. Už samotná existence Prostoru KUK, který se profiluje jako první český divadelní prostor pro děti od deseti měsíců do pěti let, je důležitým signálem. Mimo sál, kam smějí přijít rodiče s batolaty, disponuje KUK i odpovídajícím zázemím, hernou a prostředím, v němž nejsou potřeby malých dětí chápány jako problém nebo omezení.
Chramst v podání Mirky Bělohlávkové a Diany Čičmanové pracuje s jednoduchým rámcem proměny housenky v motýla, současně ale děti vtahuje do širšího ekosystému zahrady či lesa. Setkávají se s ptáky, veverkou, sovou nebo rodinou ježků vytvořenou z obyčejných kartáčů. Inscenace vychází z toho, co děti daného věku již znají, a zároveň známé předměty proměňuje tak, aby rozvíjely jejich fantazii.
Její estetika je líbivá a měkká, nikoli však založená na samoúčelném efektu. Děti sedí na polštářích, které korespondují s výpravou, a stávají se vizuální součástí celého prostoru. Performerky překračují hranici mezi hrací plochou a hledištěm, komunikují s jednotlivými dětmi a citlivě rozpoznávají, které z nich má chuť na bezprostřední kontakt a které potřebuje zůstat v bezpečí u rodiče. Hranice však nezaniká úplně. Děti se současně učí, že divadlo má určitá pravidla a že lze chvíli sedět, pozorovat a nechat se něčím zaujmout.
Právě v tom spatřuji jednu z největších hodnot divadla pro nejmenší. Nabízí alternativu k audiovizuálním obsahům založeným na rychlém střídání intenzivních podnětů. Živé divadlo probíhá ve sdíleném čase a prostoru. Učí soustředění, trpělivosti, vnímání druhých lidí i schopnosti přijmout pomalejší rytmus. Zároveň vytváří společný zážitek dítěte a rodiče.
Tuto zkušenost rozvíjela i závěrečná diskuze Respekt, kvalita a blízkost: Divadlo 0+, moderovaná Hanou Strejčkovou. Její příprava prozrazovala důkladné přemýšlení o psychologickém a psychomotorickém vývoji dítěte, vhodné míře stimulace, věkové adrese i etice kontaktu mezi performerem a dětským divákem. Debata pojmenovala několik stereotypů: že batolata divadlo nevnímají, že tento typ produkce může dělat prakticky každý nebo že by doprovázející rodič neměl platit vstupné, protože „jen“ přivádí dítě.
Rodič však není pouhým doprovodem. Je součástí situace, prostředníkem mezi dítětem a performerem a zároveň druhým divákem, kterému by inscenace měla nabídnout vlastní estetický zážitek. Společná návštěva může formovat jejich vzájemný vztah a vytvářet zkušenost, k níž se budou později vracet. Důležitá je proto i dostupnost: vstřícné, nízkoprahové prostředí a cena, kterou si mohou dovolit lidé na rodičovské dovolené.
Malý divák neznamená malé nároky
Přehlídka vedle navštívených inscenací zahrnovala také prezentaci mladých tvůrců z Divadla FRAS, workshopy, inscenaci Hloupý Honza není blbý souboru Divadlo MáMe nebo česko-slovinskou loutkovou Popelku nového nezávislého uskupení Miza in Scena. Právě ta dokládá, že i na nezávislé scéně mohou vznikat mezinárodní koprodukce propojující české a slovinské umělce.
Program tak obsáhl děti od batolat po dospívající a mladé dospělé, pracoval s loutkou, objektem, pohybem, hudbou, klauniádou, participací i osobním dokumentárním materiálem. Ukázal také schopnost nezávislých souborů vytvářet působivé a imaginativní divadlo s poměrně omezenými prostředky.
Tuto schopnost bychom však neměli zaměňovat za samozřejmou povinnost. Skutečnost, že si tvůrci dokážou poradit s několika kartonovými krabicemi, koberci, kartáči nebo konvemi, neznamená, že divadlo pro děti potřebuje méně peněz než tvorba pro dospělé. Malý divák neznamená malý rozpočet, menší profesionalitu ani nižší umělecké ambice.
Děti nejsou pouze budoucím publikem, které je třeba postupně vychovat pro návštěvu „skutečného“ divadla. Jsou jeho současnými a plnohodnotnými diváky. Přehlídka ASSITEJ připomněla, že mají právo na divadlo odpovídající jejich věku, nikoli však umělecky zmenšené. A že investovat do jejich prvních setkání s živým uměním znamená investovat nejen do budoucnosti divadla, ale také do společnosti schopné vnímat, představovat si a sdílet jeden prostor s druhými.
