V jihomaďarské Pécsi se na konci letošního dubna uskutečnil druhý ročník Mezinárodního festivalu stínového divadla Karakulit. Fakt, že mezi jeho prvním a druhým ročníkem uběhlo šest let, svědčí také o mimořádnosti tohoto setkání souborů Evropy i Asie. Divadlo Líšeň se přehlídky zúčastnilo podruhé, jako jediný zástupce českého divadla. Letos s inscenací Spoutaný trávou, která zde byla uvedena dvakrát (v angličtině s maďarskými titulky).
Festival se letos konal jako součást 10. Divadelní olympiády a Světového festivalu loutek. Do Pécsi přijela zahrát divadla z dvanácti zemí, přehlídka představila v pěti dnech a deseti různých prostorech třiadvacet představení.
Záměrem pořádajícího divadla MárkusZínhás je předvést a konfrontovat živou staletou loutkářskou tradici se současným divadlem. Diváci tak mohli vidět indonéskou formu stínohry v podání doma i ve světě populárního Purbo Asmora a mnohačlenného jávského orchestru, Rámajánu hranou rodinou Ramachandry Pulavara z Indie, jejíž členové si předávají umění chrámové stínohry už čtrnáct generací, nejstarší stínoherní soubor z Tchai-wanu s Legendou o bílému hadovi nebo hru s tradičními javánskými slaměnými loutkami. Vedle toho ale i například bravurní kabaretní využití prstového stínového divadla nebo originální a výtvarně poutavé meotarové divadlo.
Hlavní program provázela velkorysá nabídka workshopů a výstav: od čtyřdenního semináře Fabrizia Montecchiho (Itálie, m.j Teatro Gioco Vita), který představil technické i obsahové možnosti stínového divadla, výsledky své práce a výzkumu, jež předává desítky let na svých kurzech a workshopech po celém světě, přes dílnu výroby Wayang Suket, zmíněných javánských loutek splétaných ze slámy nebo workshop prstového stínového divadla pro profesionály, až po dílnu Magamura pro širokou veřejnost s plochými, prostorovými i experimentálními loutkami a objekty. Expozice divákům nabídly výběr překrásných asijských loutek – jemně a virtuózně zpracovaných výtvarných děl (loutky používané v jávské stínohře Wayang Kulit a jihoindické chrámové stínohře Tholpavakoothu, které byly zařazené na seznam světového dědictví), rozsáhlý fotografický dokument použití stínového divadla v maďarských inscenacích 2. poloviny 20. století a také interaktivní výstavu oceňovaného výtvarníka Tadeusze Wierzbického, experimentující s tvarovaným a vitrážovým sklem a elektrostatikou.
Máme radost, že jsme se této mimořádné akce mohli zúčastnit. Festivalu, který je díky pořádajícímu Karakulit týmu (jádro pořadatelského MárkusZínhás tvoří manželé Zsuzsanna Vajda a Gábor Pilári a jejich děti Lili Eszter Pilári a Áron Pilári) téměř rodinným, přátelským setkáním i mezinárodní a mezikontinentální oborovou událostí v jednom.
Díky Karakulitu jsme během pěti dnů urazili obohacující a inspirativní cestu z hluboké historie do současnosti, ze světa umění starých loutkářských rodů do minisálu pořádajícího divadla, kde svoje představení zahrála rodina z Transylvánie, rodiče se třemi dcerami ve školním věku, kteří žijí na farmě ve světě zvířat a zahrad na hoře Firtos, a jež minulý ročník festivalu inspiroval k vytvoření vlastní stínové inscenace na motivy tradiční maďarské pohádky. A s radostí jsme také putovali cestou podstatně kratší, každodenní, z několika divadelních sálů do maličkého foyer/baru pořadatelského divadla, vyzdobeného pestrou kolekcí loutek a oživeného laskavou pospolitostí Karakulit týmu.
Jsme rádi, že jsme na festivalu získali ohlasy a reflexi naší tvorby. Přestože se o naší práci píše, není pro nás běžné mít reakce od autorů, kteří se přímo stínovým divadlem zabývají a rozumí mu. Svoje postřehy nám sepsal italský režisér Fabrizio Montecchi.
Po skončení festivalu Inscenace Spoutaný trávou cestovala z Pécsi ještě do Lublani, kde byla dvakrát uvedena v programu Lutkovno gledališče Ljubljana.
text: Kateřina Slámová Bartošová
—————
DIVADLO LÍŠEŇ – SPOUTANÝ TRÁVOU
Vyprávění nahého mnicha, císaře, generála a slona o životě, smrti i drobném hmyzu. Divadelní odpočinutí od světového chaosu s křehkými kovovými loutkami, zvuky a stíny.
Inscenace používá přírodní materiály, nepopisné kovové loutky z drátů i z barevného plastu. Výtvarně originální tvar vzniká souběžným použitím loutek a stínohry před i za papírovým paravenem. Hru doprovází vypravěč a hudebník na basoneto a další originální zvukové nástroje.
V inscenaci zpracované texty ze sbírek Zenový kompas (Seung Sahn) a Oceán v kapse rosy (Henri Brunel) se dotýkají tématu úcty k životu v jeho nepatrných a přehlížených podobách, i obecněji smyslu života.
