32. ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem zahájily čtyři inscenace současných studentů
KALD. Tedy s výjimkou inscenace Hedvábí, kterou vytvořili dvě absolventky KALDu
společně s absolventkou FAMU. Zároveň však i Hedvábí ve mně vyvolalo stejnou otázku,
nebo spíše téma k zamyšlení, jako ostatní tři díla. Kam se poděla dramaturgie? Je vůbec
někde v těchto inscenacích skrytá nebo se na ni v rámci práce v tvůrčích týmech zkrátka
nemyslí a počítá se s tím, že se do zkoušení vklíní sama a vznikne nenuceně,
přirozeně?
Každá z inscenací nepokrytě vznikla na základě příběhu. Zlín vypráví o pracovníkovi Baťovi
továrny, který jednoho dne díky novému vztahu přijde o práci. Hedvábí zas popisuje
vietnamskou legendu o vzniku této výjimečné látky. O perníkové chaloupce a Karkulka,
aneb jak se do lesa, tak se z lesa těžko vychází již z tradičních pohádkových klauzur
festivalu Proces na KALDU, tudíž zpracovávají po svém klasické lidové pohádky (tentokrát
původní grimmovské verze). Každá z uvedených inscenací prezentuje osobitý přístup k
výtvarnu a vizuální složce, každá ohmatává zajímavá témata, formy nebo příběhy. Ale až na
výjimku Karkulky všechny selhávají v temporytmu, ucelenosti a všeobecně budování chtěné
atmosféry. Z jednotlivých scén, fungujících obrazů a citlivé práce s loutkami a objekty
vznikají separátní sekvence často podobné animovaným filmům. Což je u loutek
samozřejmé a nevyhnutelné, ale bohužel divadlo, obzvlášť takto narativní, je vůči
přechodům a návaznosti poněkud citlivé a vyžaduje větší pečlivost. Rozhodně se nechci
odvažovat tady přesně definovat funkci dramaturgie, především proto, že jsem přesvědčená
o její variabilitě v rámci každého projektu. Každopádně se mi zdá, že vše výše zmiňované
spadá pod dramaturgický rámec.
Zároveň bych zde ráda vyzdvihla Karkulku, aneb jak se do lesa… od souboru R405
scénografů z KALDu Vavřince Němce a Martina Tůmy. Společně s herečkami Alenou
Novotnou a Štěpánkou Todorovou vytvořili inscenaci především vizuálně akustickou a
neuvěřitelně atmosfericky podmanivou. Tato část je psaná především ze vzpomínky z
letošní Loutkářské Chrudimi, kde jsem inscenaci viděla, utkvěla ve mně ovšem víc než
některé inscenace zhlédnuté několik týdnů zpátky. Na malé kruhovité ploše zabodaná holá
dřívka, drobný červený uzlíček bloudící mezi nimi animovaný dlouhým drátem, mouka a
sběrné mikrofony násobící každý drobný zvuk. Až hororová atmosféra Karkulky, která už
nikdy nevyjde ze svého kruhového lesa. Ano, uzavřený kruh, holé (v jeden moment i hořící)
stromy, může někdo vnímat jako příliš doslovnou metaforu či příliš demonstrativní přístup.
Naštěstí inscenátoři pracovali natolik minimalisticky a jemně s formou i příběhem, že se jim
povedlo nedemonstrovat, ale skutečně vyprávět, aniž by použili jediné slovo. Zároveň si
uvědomuji, že přestože mě Karkulka okouzlila osobitostí a originalitou, kterou už v
loutkovém divadle příliš často nezažívám, její problematické momenty by se nejvíce také
daly shrnout pod dramaturgii. Poetické obrazy sugestivně podbízejí divákovu imaginaci,
ovšem sebe navzájem často ne.
Zkrátka pocit, který ve mně přetrvává z prvního dne, je jako zklamání z nepovedené
animované knížečky, které jsem jako malá s oblibou dělala jako spousta z nás. Nakreslíte na
několik papírků obrázky, jste si jisti, že když je chytnete jako stránky knihy a rychle pustíte
jeden za druhým, postavičky se rozpohybují a vy vytvoříte svůj první krátký animáček.
Obrázky fungují, dokud je vidíte ležet na stole vedle sebe, ale jakmile je přehrajete, jejich
návaznost působí krkolomně a někde úplně chybí.
