Pondělí. Ulice centra se po víkendovém náporu trochu vyprázdnily, nicméně kolem Draku, je i v pondělí odpoledne stále živo. Pod mně doposud neznámým uskupením Ústav úžasu se v případě inscenace Vlk a hlad skrývá Jakub Folvarčný. Inscenace v sobě spojuje dvě známé pohádky, kde je hlavním hrdinou hladový vlk, a sice O kůzlátkách a Červenou Karkulku. Vše je navíc zasazeno do ledové finské zimy, což v podmínkách třicetistupňového vedra, kdy i ve stínu je na padnutí, vyžaduje od diváků notnou dávku imaginace. Inscenace kombinuje různé předměty a loutky, celá výprava je poměrně skromná, ale zcela dostačující. Vlk a Maminka Koza jsou hlavy z měkkého molitanu, Vlkova tlama se navíc samozřejmě musí dát otevírat. Kůzlátka jsou plošné stínové loutečky, které obíhají po stínidle jedné ze dvou lamp. Inscenaci by to pravděpodobně více slušelo někde uvnitř, jak i Folvarčný sám poznamenává, ale co denní světlo ubere na dramatické působivosti, využije Folvarčný k humorným zcizujícím komentářům, kdy divákům prozrazuje, jak velkolepě daná scéna vypadá v přítmí divadelního sálu. Příjemným zpestřením je zapojení statečných diváků do role Kováře, který Vlkovi upiluje jazyk, aby měl jemnější hlásek, a Zdravotní Sestry, která smí zašít predátorovo břicho poté, co z něj byly vyoperovány Karkulka s Babičkou. Vlk a hlad je zdařilým loutkářským kouskem, který běžné předměty nápaditě proměňuje v loutky (Babička je například telefonní sluchátko, Maminka kuchyňská metla) a nenásilným způsobem dokáže zapojit dětské diváky, bez podbízivého pitvoření.
Ve stínu několika stromů na Malém náměstí se ukrývá maličké loutkové jeviště, na němž se ve dvou desítkách minut odehraje jemná vizuální performance s názvem Plume. Le Cabaret Nomade sdružuje umělce z různých koutů světa i odvětví umění a, jak název napovídá, se svými kousky hodně cestují a věnují se především pouličnímu divadlu. Možná proto nemá Plume zřetelnou fabuli. Hudební doprovod z reproduktorů společně s okolním ruchem města přehlušuje veškerá slova, která performerka vyslovuje. Ale patrně to není na překážku, dílko počítá s divákem – náhodným kolemjdoucím, který se na chvíli pokochá a pokračuje ve své cestě dál. Všechny obrazy, ať už performerčina interakce s loutkou hebké psovité šelmy, kolotoč ptačích pírek nebo akvárko s medůzami, jsou velmi otevřené různé interpretaci a stejně tak ani žádnou interpretaci nevyžadují. Chvílemi jsem se snažila v obrazech najít anotovanou výpověď o zrození a mateřství, ale marně. Narazit na podobný tvar v divadle, měla bych na něj rozhodně vyšší nároky. Jako loutkové zastavení na cestě městem, proč ne.
Za to od inscenace What the f**k is going on od NIE Theatre jsem po předchozích zkušenostech s tímto souborem měla značné očekávání. Mezinárodní soubor se systematicky věnuje divadlu pro náctileté. Jejich estetikou s nimi mluví o závažných tématech, ponouká k diskuzi a nabízí teenagerům divadelní formou zakusit situace, se kterými se ve svém životě sami nebo kamarádi z jejich blízkého okolí mohou potýkat. Tentokrát je tématem porucha přijímání potravy. Inscenace je poněkud didaktická, jakmile je jasné, o čem zpověď cca čtrnáctileté dívky bude, dá se lehce předpokládat, jak se celý příběh bude vyvíjet. Přesto dokázalo představení své diváky strhnout. Postavy jsou sympatické, nešetří se humorem a dokonce ani dramaticky vypjatější scény nepůsobí křečovitě. Klíčem k úspěchu může být i nízký věk dvou hereček, které představují dvě pubertální kamarádky. Jejich výkon působí velmi autenticky, dospělé postavy jsou v inscenaci mírně karikovány, ale neubírá jim to na lidském rozměru. Ačkoliv je tedy celek poněkud tezovitý, nevyznívá nijak školometsky, naopak je svěžím příspěvkem na poli divadla pro náctileté.
Celý pondělní festivalový den skončil s kytarou u ohně. Nešlo však o pouhé přátelské posezení. Táborák jako svůj středobod využívá inscenace z Malého divadla Maryša: Příběh vraha. Ve shodě s touto scenérií prokládají celý děj různé písně, co se za těchto okolností běžně k opékání špekáčků zpívají. Kromě tohoto výrazného inscenačního nápadu je celá dramatická předloha notně dramaturgicky posunutá a to hned v několika úrovních. Namísto konce devatenáctého století se ocitáme v současné moravské vesnici. Maryšiným pokušením není láska k Franckovi, ale kamarádka Eliška, která ji láká na studia do Prahy. Ale trocha lásky v tom možná přece jen bude, protože, jak se dozvídáme v závěru, Maryša je na holky. Eliška moc nezapadá, protože má jinou barvu kůže. No a konečně: Maryšu hraje muž – František Hnilička. A světe div se, vlastně to i celkem funguje. Inscenátoři si poradili i s nástrahou nářečí. Je to další vesnický nešvar, proti kterému se Maryša snaží vzbouřit, ovšem má ho tak pevně pod kůží, že sem tam ji stejně nějaké to “su” nebo “-ijó” uteče. Jankovi Lesákovi s Natálií Preslovou se podařilo do té nejklasičtější dramatické situace dosadit motivace, které jsou beze zbytku srozumitelné i v dnešní době. (Ostatně nedávno v jednom podcastu právnička specializující se na domácí násilí – Lucie Hrdá – líčila, že běžně jsou rodiče schopni nechat svou dceru napospas násilníkovi, jsou-li ve hře nemovitosti.) Vesnické buranství má dnes formu homofobie i rasismu. Přes veškerou vážnost rozebíraných témat není Maryša: Příběh vraha jen sociálním thrillerem, ale díky divadelní nadsázce má i mnoho podařených úsměvných pasáží, a druhou polovinou je tak celkem vkusnou travestií na jedno z nejuváděnějších původních českých dramat.
REGIONY Mezinárodní divadelní festival Hradec Králové
24. 6. – 1. 7. 2022
Foto: https://www.festivalregiony.cz/
