Už po včerejším promítání dvojice filmů jsem byla v reflexi vůči Christophu Bochdanskému jemně kritická. Připadalo mi, že má hodně nápadů, ale chybí mu potřebný odstup a sebereflexe. Výsledný tvar pak může působit chaoticky, nahodile a jako divákovi mi připadá, že, slovy největšího Čecha Járy Cimrmana, „vidím jen výjevy“. V inscenaci Můj deník snů rozehrává Bochdanský své vlastní deníkové záznamy, v nichž popisuje obrazy, keré k němu přiházely ve spánku. Loutky, které si vyrábí, by mohly v rukách jiného loutkáře rozhodně zaujmout. Jenomže představení, které jsme viděli, je vytěžilo jen z několika procent, a tak jsme dlouhé minuty sledovali podivné a trochu kostrbaté tance a hádky loutka versus vodič, doprovázené buď písněmi v němčině bez titulků nebo vleklými anglickými promluvami. Jejich obsah měl snad ambici pošimrat fantazii a sugerovat publiku snové výjevy, výsledkem ale byla spíše změť banálně vyznívajících průpovídek o démonech, jablkácha krokodýlech, kteří svým tancem uvádí do pohybu krev. Věřím, že leccos se mohlo ztratit v překladu, jelikož originální verze je předpokládám celá v němčině, ale přeci jen otázky do publika typu „Do you know apples?“ mi připadaly už příliš infantilní.
Poté, co hned na začátku zazněla informace, že uslyšíme první deníkový záznam, přišla na řadu sekvence stínového divadla s výjevy ptáků a lidskou bytostí na houpačce a poté pádlující na loďce. Další zmínka o deníku se objevila až někdy po polovině představení, kdy už se na tu první skoro zapomnělo. Rámec deníkového záznamu se tím roztříštil a zmizel do ztracena, aby byl na konci znovu připomenut. Hlavní linii ovšem tvořily ony kabaretní výstupy s písněmi a velkými maňásky, které chvílemi stály svému vodiči tváří v tvář. Choreografie se zdála být stejně nahodilá jako vše ostatní a často se omezila na otočky a pohupování sem, tam, přičemž vynikly hávy a cáry, které visely přímo z hlav jednotlivých loutek. Snaha hledat smysl, strukturu a později i vůli dokoukat představení do konce byla rozhodně patrná. Bohužel ale asi nejsem fanynka poetiky Christopha Bohdanského.
Následující inscenace Krabat. Učeň černokněžníka z polské Poznaně měla jednu zásadní devízu, bez ohledu na její další kvality jsem u ní ani jednou neměla pocit, že by ztrácela tempo, slovy neodbornými, za celou dobu jí „nespadl řetěz“. Jakkoliv si myslím, že samotný příběh vlastně nebyl nijak interpretován a jednalo se spíš o divadelní převyprávění, dařilo se tvůrcům udržet rytmus, který si zvolili. A to i přesto, že inscenací provázel vypravěč, po celou dobu sedící u pultíka na straně scény, a četl pasáže z knihy. Nebylo to nijak retardující, jelikož popisované scény byly adekvátně prokládány rozehranými situacemi. Zacházení s plošnými loutkami mi připadalo výborně zvládnuté, podobně jako pěvecká čísla za doprovodu tahací harmoniky. Pouze snad sekvence stínového divadla, v nichž se herci snažili napodobovat loutkovitost plošných loutek, na mě nepůsobila zcela přesvědčivě. Naopak za nejsilnější moment představení považuji scénu, při níž Krabatova milá musela se zavázanýma očima označit Krabata mezi ostatními čeledíny a vysvobodit tak celý mlýn od černokněžníkovy kletby. Herec, vodící černokněžníka, zavázal oči herečce, zatímco ona je vázala své loutce. Rudá látka tak bránila ve vidění oběma a boj za lásku tím získal ještě napínavější punc.
Závěrem se sluší zmínit, že k předvčerejšímu Erroru 404 se včera přidal slovinský Pinokio, coby inscenace s nejjemnějším a nejpřirozenějším vztahem loutka-loutkovodič. Wagner Gallo stejně jako Miha Bezeljak přistupovali ke svým neživým spoluhráčům jako ke skutečným partnerům. O Pinokiovi bylo během dne řečeno mnoho (zejména na besedě Michala Zahálky) a nerada bych se uchylovala k dlouhým pochvalným litaniím, když to mnohé a mnozí dělali lépe. Tak se pouze přidávám a odkazuji třeba na redakční kolegyni Ratajovou či Ninu Malíkovou. Obě vám popíší, co bych já shrnula slovy samotného performera: Wow!
Autorka má pocit, že dlouho nebyla tak zlá v kritickém textu, jako je tomu dnes.
Foto: Roman Polášek
